Tento příběh ukazuje, co schází dnešní společnosti. Úcta k
bližnímu, láska k člověku, sebeobětování, vzájemná sebeúcta a
mnoho dalších vlastností pro vzájemné spolužití.....
Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Po několika
minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje
poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl
odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a
zaklepal. -Chviličku, ozval se za dveřmi slabý hlas starší
ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.
Po dlouhém čekání se dveře otevřely. Stála přede mnou malá,
přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných
šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze
čtyřicátých let.Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal,
jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek
byl zakrytý prostěradly.
Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky
ani nějaké ozdůbky.
V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného
nádobí.
-Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?, požádala mě.
Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil jsem se, abych pomohl
té ženě.
Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi
děkovala za laskavost.-To přece nic není, řekl jsem
jí, -snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak
bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce.
-To jsi opravdu hodný chlapec, řekla mi. Když jsme se
usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda
bychom mohli jet přes centrum. -To ale není nejkratší
cesta, upozornil jsem ji.
-Ach ano, já vím, řekla. -Já nespěchám. Jsem na cestě do
hospice.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. -Už
nemám žádnou rodinu, pokračovala tichým hlasem. -Lékař
říká, že mi nezůstává moc času. Pomalu jsem natáhl ruku a
vypnul taxametr.
-Jakou cestou byste chtěla jet?, zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi
budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli
jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé Přivedla mě
ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila
ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo
uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou
řekla: -Jsem již unavená, asi pojedeme.
Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká
budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou
podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva
ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat.
Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena
už seděla na kolečkovém křesle. -Kolik vám dlužím, ptala
se a vytáhla kabelku. -Nic, řekl jsem.
-Vždyť si musíte vydělávat na živobytí, namítla. -Mám i
jiné pasažéry, odpověděl jsem.Téměř bez přemýšlení jsem
se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala.
-Daroval jsi staré ženě trochu štěstí, řekla. -Děkuji ti.
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a
byl to zvuk uzavírající další knihu života.
Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam
mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den
ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého
naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho
čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co
kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v
životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem
velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často
zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co
někteří mohou považovat za maličkost.
Posledné komentáre 
Pridaj
Taxikár a starenkao láske inak
Komentáre (12)
hore
alexandra_·03.03.2017 07:42
tento príbeh je veľmi smutný
na sklonku života, človek sám, odkázaný na pozornosť a pomoc cudzích
možno aj nás tak niekedy bude viesť nejaký taxikár..
preto je napríklad pre mňa dôležité neopomínať všetkých tých, ktorých mám vedľa seba, lebo neviem dokedy ich budem môcť mať
hore
janjan·03.03.2017 07:59
No, jeden "taxikár" nás raz určite viezť bude 
Memento mori.
Alebo radšej - pamätaj na život. Večný život. Nevymeň ho za nič na svete, akokoľvek lákavé. Pre večný život sme boli stvorení.
hore
janjan·03.03.2017 12:42
Aké dôvody, príčiny ? Aký problém ?
Nemala žiadnu rodinu, tak sa o ňu postarali iní. V hospici. Ak predpokladáme, že sa tam k nej chovali s pochopením a slušne, bolo o ňu dobre postarané. Tak, ako o dobitého v podobenstve.
hore
janjan·03.03.2017 18:31
11111,
odporuješ si. Najprv bombasticky zdôrazniš brutálnosť jej stavu a potom sa odvolávaš na Božiu vôľu.
Podľa mňa jej Boh poslal na koniec jej životnej cesty anjela v podobe taxikára, aby sa mohla dôstojne rozlúčiť so všetkým, čo mala v živote rada. A nakoniec dostať aj kúsok lásky.
A ešte o tej samote. V texte sa jasne píše "Už nemám žádnou rodinu". To sa dá vysvetliť tak, že už jej všetci blízky zomreli. Dá sa aj tak, že keďže jej vnuci či pravnuci sa na ňu vykašlal, tak v hneve tvrdí, že nemá žiadnu rodinu. Ale štýl a atmosféra príbehu je príliš láskavá, aby tento prípad sa dal považovať za pravdivý.
Tento príbeh hovorí nie o nej, ale o nás. Aby sme v každej chvíli každému človeku vedľa nás dali aspoň kúsok porozumenia, láskavého dotyku, či tichej modlitby.
hore
janjan·03.03.2017 18:36
11111,
to je skvelé predsavzatie, že už žiadna žena sa nebude na Teba sťažovať. Len v tom vytrvaj, pracuj na sebe, aby si svojej vyvolenej dokázal na 100 percent splniť toto predsavzatie. Sú to odvážne slová muža na pravom mieste, hodné obdivu a nasledovania.
hore
janjan·03.03.2017 18:48
A aby ste si nad príbehom poplakali, pridajte si k tomu aj vhodnú atmosféru The Old Woman:
https://www.youtube.com/watch?v=oVT726LP-i8
Naposledy upravil janjan dňa 2017-03-03 18:52 GMT
hore
janjan·03.03.2017 21:29
aventurier: "Nebudem smutný ..."
Len aby si nebol prekvapený, aké stavy depky, zúfalstva, beznádeje, Ti Zlý pripraví, aby Ťa v poslednej chvíli pripravil o večný život.
hore
alexandra_·03.03.2017 21:43
mňa dojali tri veci,
životný status babičky - jej samota, opustenosť a sklonok života, o ktorom vie
hlboká vďačnosť, akú vie dať len opustený človek za prejav pozornosti od niekoho
ochota a láskavosť taxikára, keď jeho srdce vyplo taxameter a chcelo spôsobiť potešenie tomu, kto to tak veľmi potreboval
mňa veľmi v živote dojímajú opustení, utrápení ľudia, i tí ľudia, ktorí majú tak láskavé, všímavé srdce
toto podobne, myslím, prežíva v živote každý, na jednej strane niekto, kto potrebuje moju reálnu pomoc, pozornosť alebo pohladenie duše, na druhej strane, ako sa k tomu postavím a čo urobím, a mnohokrát meníme racionalitu v prospech správnejšieho - potešenia srdca toho druhého, aj keď by to malo priniesť omnoho väčšiu námahu..
osobne si takých ľudí veľmi veľmi vážim, za ich dobrotivé všímavé srdce i myseľ
hore
janjan·03.03.2017 22:45
Napríklad sv. Damián De Veuster trpel pred smrťou depresiami. Necítil Božiu blízkosť, modlitba mu neprinášala útechu, bol v stave duchovnej opustenosti a osamelosti.
Iní svätí mali pred smrťou ťažké pokušenia napríklad voči čistote.
Obstáť v duchovnom boji až do konca nie je také samozrejmé a jednoduché, ako si to niektorí naivne namýšľajú.
"Satan obchádza ako revúci lev a hľadá, koho by zožral". Do posledného výdychu.
hore
janjan·04.03.2017 13:55
11111,
pekne si to napísal.
Ostáva nám len veriť a dúfať, že v tejto, katolíckej, viere vytrváme až do konca. Lebo boli aj prípady, že ľudia sa aj tesne pred smrťou zriekli Boha, či Cirkvi.
Prihlás sa alebo sa zaregistruj pre pridávanie komentárov!
janjan·02.03.2017 19:56
lllll,
až na to, že toto je príbeh o ňom, nie o nej.