Tento příběh ukazuje, co schází dnešní společnosti. Úcta k

bližnímu, láska k člověku, sebeobětování, vzájemná sebeúcta a

mnoho dalších vlastností pro vzájemné spolužití..... 

Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Po několika

minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje

poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl

odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a

zaklepal.   -Chviličku, ozval se za dveřmi slabý hlas starší

ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.

Po dlouhém čekání se dveře otevřely. Stála přede mnou malá,

přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných

šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze

čtyřicátých let.Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal,

jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek

byl zakrytý prostěradly.

Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky

ani nějaké ozdůbky.

V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného

nádobí.

-Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?, požádala mě.

Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil jsem se, abych pomohl

té ženě.

Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi

děkovala za laskavost.-To přece nic není, řekl jsem

jí, -snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak

bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce.

-To jsi opravdu hodný chlapec, řekla mi. Když jsme se

usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda

bychom mohli jet přes centrum. -To ale není nejkratší

cesta, upozornil jsem ji.

-Ach ano, já vím, řekla. -Já nespěchám. Jsem na cestě do

hospice.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. -Už

nemám žádnou rodinu, pokračovala tichým hlasem. -Lékař

říká, že mi nezůstává moc času. Pomalu jsem natáhl ruku a

vypnul taxametr.

-Jakou cestou byste chtěla jet?, zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi

budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli

jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé Přivedla mě

ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila

ještě jako malá holčička.

Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo

uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou

řekla: -Jsem již unavená, asi pojedeme.

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká

budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou

podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva

ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat.

Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena

už seděla na kolečkovém křesle. -Kolik vám dlužím, ptala

se a vytáhla kabelku. -Nic, řekl jsem.

-Vždyť si musíte vydělávat na živobytí, namítla. -Mám i

jiné pasažéry, odpověděl jsem.Téměř bez přemýšlení jsem

se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala.

-Daroval jsi staré ženě trochu štěstí, řekla. -Děkuji ti.

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a

byl to zvuk uzavírající další knihu života.

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam

mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den

ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého

naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho

čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co

kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v

životě neudělal.

Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem

velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často

zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co

někteří mohou považovat za maličkost.