Mluvíme-li o lásce na celý život, často vidíme v očích druhých nedůvěru. „Vždyť je to přece nesmysl,“ můžeme občas slyšet. Je tomu skutečně tak? Jak dosáhnout dlouhodobě spokojeného vztahu? A co naopak fungující soužití dvou lidí zadupe do země?
Opravdová láska je totiž především akcí a závazkem. Nespočívá pouze v citu, nýbrž v aktivních skutcích směřujících ke zlepšení života vlastního i milovaného partnera.
Jak je možné, že o tématu lásky na celý život vůbec přemýšlíme? Není nám přece jakožto socializovaným zvířatům bližší střídání partnerů s cílem vytvořit co nejsilnější populaci našich dětí? Devatenácté století dalo těmto evolučním myšlenkám pořádně na frak. Do té doby totiž byla manželství uzavírána především z ekonomických či politických důvodů. Jednalo se o záležitost rozumu, nikoli citů. Koncept romantické lásky přinesla rostoucí emancipace žen a další společenské změny, které se v proměnlivém předminulém století urodily. Na čemž ovšem není nic špatného - jakožto druhu homo sapiens jsou nám k dispozici vlastně veškeré možnosti partnerského svazku, který známe. Evolučně tedy nejsme předurčeni ani k polygamii, ani k monogamii. Až okolnosti jako například aktuální reprodukční efektivita či společenské klima rozhodují o tom, k jaké variantě se přikloníme.
Láska, nebo zamilovanost?
Láskou se zabýval i uznávaný psychiatr a spisovatel Morgan Scott Peck. Ve své literární prvotině s názvem Nevyšlapanou cestou načrtl svou koncepci lásky, vycházející z dlouholeté terapeutické praxe. Duchovně založený autor zmiňoval důležitost lásky jako základu pro duchovní růst, a to svůj vlastní i druhých lidí. Jeho přístup zaměřený na to, co všechno láskou není, si zaslouží pozornost i dnes, jelikož platnost mýtů kolem lásky přetrvává i v digitálním věku.
Předně je nutné rozlišovat mezi láskou a zamilovaností.
Zamilovanost je odrazem chemických procesů, které mohou vzniknout i během sekundy. Jedná se o akutní náklonnost k tomu druhému, jež vede až k poblouzněným romantickým představám. Mýtus romantické lásky, která je ve společnosti považována za ideál našich vztahových snah, je podle Pecka velmi nebezpečný a do značné míry může za nespokojenost, v partnerských vztazích tak často viděnou.
Opravdová láska je totiž především akcí a závazkem.
Nespočívá pouze v citu, nýbrž v aktivních skutcích směřujících ke zlepšení života vlastního i milovaného partnera. Sexuální instinkt, stojící za zamilovaností, po čase vždy vyprchá, nejlepším možným scénářem je však ten, že se chemické procesy transformují ve vědomou oddanost tomu druhému. To s sebou samozřejmě přináší spoustu starostí, obětí, tolerance. Naopak patologickými projevy takzvané lásky jsou kupříkladu závislost či sebeobětování.
Pokud jeden bez druhého nemůže být nebo potlačuje svou přirozenost jen proto, aby byl partner za každou cenu spokojený, nejedná se podle Pecka o skutečnou lásku, nýbrž o patologický vztah, který spíše svědčí o neschopnosti vést vyrovnaný vztah. V něm jsou si totiž partneři rovni a jsou spolu, protože spolu chtějí být. Nikoli proto, že nedokážou být bez toho druhého.
Peníze a postel nestačí
Udržitelnosti vztahů se v loňské studii věnoval Mark Dallas z jednoho kalifornského institutu. Zkoumal páry, jimž se podařilo udržet romantický vztah po dobu minimálně sedmi let. Klíčovými body jeho zkoumání byla v souladu se Sternbergem témata intimity a závazku. Co pro spokojené páry vlastně znamená blízkost? Do jaké míry se lidé odhodlali zavázat se jeden druhému? Dallas přišel se čtyřmi faktory, které respondentům výzkumu dlouhodobě pomáhaly zachovat romantický vztah s protějškem: autonomie, zranitelnost, harmonie a psychologická všímavost. Autonomie značí, nakolik bez sebe partneři dokážou být. Pokud souhlasíte s výše popsaným chápáním lásky podle Pecka, tak vás asi nezaskočí, že čím zvládnou partneři být nezávislejší, tím to posiluje i jejich vztah.
A i příležitostná fyzická vzdálenost se ukazuje jako dobrá zkouška pevnosti vztahu. Na konci každé takové etapy po sobě totiž partneři o to více touží - tomuto tématu jsme koneckonců věnovali speciální pozornost v minulém čísle.
V podobném duchu byla podstatná i zranitelnost, která vyjadřovala otevřenost vůči partnerovi i navzdory rizikům, jež to může přinést. Spokojené páry byly ochotné riskovat, neuzavírat se do své bezpečné bubliny známých věcí, nýbrž vyjadřovaly touhy jít neprozkoumanými cestami s partnerem. Harmonie souvisela se vzájemným naladěním na aktivní či pasivní roli v páru; některým vyhovovalo zůstávat v jednom z těchto dvou módů dlouhodobě, jiné páry se v rolích podle období a situace střídaly. Neexistuje žádný ideální model, důležité je pouze to, abyste se na sebe s partnerem dokázali vyladit a dohodnout. S čímž souvisí i poslední indikátor spokojené lásky, totiž psychologická všímavost. Uvědomovat si své pocity a dokázat správně číst pocity a signály partnera není vždy jednoduché (někdy je to dokonce po čertech složité), ovšem právě tato emoční vyladěnost umožňuje předcházet nečekaným a často také zbytečným konfl iktům. Toto kvarteto se tedy ukazuje jako klíčové pro udržení dlouhodobé lásky. Ovšem jak naopak poznáme průšvih?
Významným jménem v oblasti zkoumání vztahů je John Gottman. Několik desítek let zkoumal vztahovou a manželskou stabilitu, stejně jako faktory, které přispívají k jejich rozpadu. Na základě těchto výzkumů vybudoval celý institut, jenž poskytuje terapeutické kurzy týkající se vztahových záležitostí. Na co Gottman přišel? Identifikoval čtveřici (tento počet je zřejmě velmi populární) faktorů, které dokážou zničit jakýkoli vztah. Jedná se o povýšené pohrdání, neustálý obranný postoj, kritika partnerovy osobnosti a naprosté odmítání komunikace. Když se nad tím zamyslíte, tak jedno souvisí s druhým. Pokud vás partner dlouhodobě neustále kritizuje, nejspíše budete reagovat defenzivně, nebo naopak velmi útočně. A jakmile i toto selže, přestanete se s partnerem bavit úplně. Takové symptomy svědčí o vzájemném nerespektování a odrážejí se především v komunikaci.
Otevřenost je tak pro zdraví vztahu zásadnější než materiální či sexuální témata; když si nedokážete s partnerem povídat, peníze či postel to prostě samy nevyřeší. Rozličné problémy samozřejmě během života přicházejí, vyplatí se k nim ovšem přistupovat s vědomím, že pro svůj protějšek chcete to nejlepší. Když to tak budete dělat a zároveň uvěříte, že to stejně dobře myslí i on s vámi, jedná se rázem mnohem lépe…
Trocha vědy
Pokud se na lásku zkusíme podívat z trochu vědečtějšího hlediska, skončíme u starého známého oxytocinu. Tento hormon bývá nazýván hormonem lásky, jelikož se stará o navázání pouta nejen mezi partnery, ale třeba i mezi matkou a dítětem. Zvyšování hladiny oxytocinu tak může napomoci utužení vztahu mezi partnery a zvýšení jejich dlouhodobé spokojenosti. Jak toho ale docílit? Pár tipů věda nabídnout dokáže. Klíčovou roli hraje podle očekávání fyzický kontakt. Nemusí se jednat přímo o sex, hladinu oxytocinu totiž zvyšuje i objetí a podobná fyzická blízkost. Podobně však funguje i vděk. Ano, když svému partnerovi za něco poděkujete či mu vyjádříte svou náklonnost a pochvalu, oxytocin nastupuje a vy se jednak cítíte milováni, jednak to ve vás probouzí pozitivní emoce i směrem k partnerovi.
V tomtéž duchu se pak vyplatí nezapomínat na respektování a odpouštění. Tyto dvě činnosti nejsou vždy snadné a občas se každý z nás zapomene. Ale čím více je budeme mít na paměti, tím spokojenější a kvalitnější náš vztah bude. Respektovat osobnost druhého a jeho individualitu je stejně klíčové jako schopnost odpustit všední prohřešky. Nikdo není dokonalý, a pokud nechcete život strávit hledáním vysněného ideálu z romantického filmu, musíte se smířit s tím, že osobnosti vás a vašeho partnera na sebe budou občas narážet. To je v pořádku, dokud se dokážete vzájemně ctít a odpouštět si.
Budování dlouhodobého a funkčního vztahu je prací, která může skutečně dát zabrat až do konce života.
Je to ovšem krásná práce. Taková, jež se vám odvděčí a vložené investice vrátí. A pokud ne, můžete si říct, že jste udělali maximum; to také není málo. Žádný spokojený pár nepřišel ke svému štěstí zadarmo, takže se můžete zkusit zamyslet nad paletou výše zmíněných přístupů.
Třeba vám zas tak moc ke štěstí nechybí…
Paradoxně čím nezávislejší zvládnou být partneři, tím silnější je i jejich vztah. JE-LI PRO VÁS TÉMA LÁSKY stále špatně uchopitelné, mohlo by vás zajímat, že se zřejmě nejkomplexnější koncepcí přišel v polovině 80. let americký psycholog Robert Sternberg. Jeho trojúhelníková teorie lásky dokázala uchopit většinu vztahů, které známe. A zřejmě i proto se dočkala takové popularity. Třemi dimenzemi lásky jsou zde intimita, vášeň a závazek. Závazek nejvíce souvisí s rozhodnutím, oddaností vztahu, intimita spočívá v důvěře a blízkosti, vášeň odráží přitažlivost a fyzickou atraktivitu. Podle toho, které z těchto komponentů jsou ve vztahu dvou lidí zastoupeny, pokrývá Sternberg širokou paletu možností od takzvané nelásky (ani jedna dimenze není naplněna) až po ideál úplné lásky, v níž naopak nic nechybí. Zkuste si tento model vyhledat na internetu sami, jeho jasná terminologie vám může pomoci se zorientovat v nepřehledném vztahu.
PSYCHOLÓGIE DNES 11/2017