Kde máme brát sílu a odvahu, abychom dokázali nepohnutelně stát na Boží straně? Co nám může pomoci, abychom zůstali pevní ve víře, i když na nás útočí nepřítel? Věříme Božím zaslíbením? Věříme tomu, že boj je jeho záležitostí a že ve spojení s ním je naše vítězství jisté? Jsme rozhodnutí zůstat věrní Bohu, i kdyby nás to mělo stát život?

Mistr Jan Hus stál nepohnutelně za pravdou. Na koncilu v Kostnici, kde byl souzen, mu bylo několikrát nabídnuto, aby své učení odvolal a zachránil si život. On to však vždycky odmítnul a zůstal věrný poznané pravdě. Když byl přivázán ke kůlu a když už bylo všechno připraveno k zapálení hranice, dostal poslední šanci. Ještě jednou byl vyzván, aby se zachránil tím, že odvolá své bludy. Hus se však ohradil: „Jaké bludy mám odvolat? Nejsem si vědom žádného bludu. Volám Boha za svědka, že všechno, co jsem psal a kázal, sledovalo záchranu duší před hříchem a zatracením. A proto s největší radostí chci pravdu, kterou jsem psal a hlásal, stvrdit svou krví."

Jan Hus stál nepohnutelně za pravdou, i když ho to stálo život. A jeho smrt Římu zamýšlené vítězství nepřinesla. Upálení Jana Husa vyvolalo v Čechách rozhořčení a odpor. Celý národ cítil, že se Hus stal obětí zloby kněží a proradnosti císaře. Lidé o něm říkali, že byl věrným učitelem pravdy, a koncil, který ho odsoudil k smrti, obviňovali z vraždy. Husovo učení budilo nyní větší pozornost než kdy předtím a přijímalo je stále více lidí.

Husovi vrazi však nesledovali postup Husova učení se založenýma rukama. Papež a císař se spojili, aby husitské hnutí rozdrtili. Zikmundova vojska napadla Čechy. Husité však pod vedením Jana Žižky jejich útokům odolávali. Prostým sedlákům se nerozklepala kolena před mnohem početnějšími a lépe vyzbrojenými vojsky. Husité stáli pevně na svých místech. Není jednoduché, zůstat stát na svém místě, držet pozici, když se na vás valí přesila nepřátel. Husité to však dokázali. Byli nepohnutelní, i když stanuli tváří v tvář silným křižáckým armádám.

Více než 100 let po upálení mistra Jana Husa stál nepohnutelně za poznanou pravdou další reformátor. Když byl Martin Luther na říšském koncilu ve Wormsu vyzván, aby své učení odvolal, odpověděl císaři těmito slovy:

„Jelikož nejjasnější Veličenstvo a urozené panstvo žádá ode mne jasnou, prostou a přesnou odpověď, dám vám ji a zní takto: Nemohu podřídit svou víru ani papeži ani sněmům, protože je nad slunce jasné, že se často mýlí a navzájem si protiřečí. Proto tedy dokud nebudu přesvědčen důkazy z Písma svatého nebo zdravým rozumem, dokud nebudu přesvědčen těmi statěmi, jež jsem uváděl, a dokud se tím neuvolní mé svědomí vázané Božím slovem, nemohu odvolat a neodvolám, neboť se nesluší křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej."

Znáte jméno William Wallace? Viděli jste film Statečné srdce? William Wallace byl muž, který ve 13. století bojoval proti Angličanům za nezávislost Skotska. Ve zmíněném filmu ho hrál Mel Gibson. Poslechněte si slova Williama Wallace odrážející jeho odhodlání:

„I kdyby z mraků pršel oheň a země se pode mnou otevřela, nebudu se třást, protože vím, kdo mě sem postavil. A dokud On bude chtít, abych tu stál, nepohnou se mnou z mého místa ani lidé ani ďáblové."

Stejně jako Hus a jeho následovníci nebo jako Luther, i William Wallace věděl, co to znamená být nepohnutelný a odkud brát sílu pro svůj pevný postoj. Co myslíte, chce po nás Bůh takovéto odhodlání? Chce, abychom byli nepohnutelní v jeho pravdě? Chce, abychom pevně stáli ve víře? Chce, abychom drželi pozici, na kterou nás postavil? Chce, abychom pevně stáli na jeho straně, i když na nás útočí nepřítel?

Podívejme se na události, které jsou zaznamenány ve 2. Paralipomenon ve 20. kapitole. Tyto události se odehrály v době, kdy v Judsku vládl král Jóšafat (Jozafat - BKR).

   I stalo se potom, že synové Moábovi, synové Amónovi a s nimi někteří z Meunejců vytáhli do boje proti Jóšafatovi. Tu přišli a oznámili Jóšafatovi: Táhne proti tobě velký dav z druhé strany moře, od Aramu. (2Par 20,1-2 CSP)

To rozhodně nejsou dobré zprávy. Proti Jóšafatovi a jeho království táhne velký dav nepřátel. Své síly spojila tři království a chystají se zaútočit na Judu. Jak se má král Jóšafat zachovat? Jak má tváří v tvář této hrozbě reagovat?

   Jóšafat dostal strach; rozhodl se hledat Hospodina a vyhlásil v celém Judsku půst. (2Par 20,3 CSP)

Jóšafat zhodnotil své možnosti a protože byl realista, dostal strach. Bylo mu jasné, že proti tak velké přesile nemá jeho lid šanci. Učinil ale správné rozhodnutí. Ve své slabosti se rozhodl hledat pomoc na tom nejlepším místě. Rozhodl se hledat Hospodina a vyhlásil v celém Judsku půst.

   Judejci se shromáždili, aby hledali pomoc od Hospodina. Také ze všech judských měst přišli, aby hledali Hospodina. Jóšafat se postavil ve shromáždění Judejců a obyvatel Jeruzaléma v Hospodinově domě před novým nádvořím a řekl: Hospodine, Bože našich otců, což ty nejsi Bůh na nebesích? Ty vládneš nad všemi královstvími národů. Ve tvé ruce je síla a udatnost. Není, kdo by se ti mohl postavit. Což jsi ty, náš Bože, nevyhnal před svým lidem Izraelem obyvatele této země a nedal jsi ji navěky potomstvu svého přítele Abrahama? Usadili se v ní a postavili ti v ní svatyni pro tvé jméno se slovy: Jestliže na nás přijde zlo, meč, přísný soud, mor či hlad, postavíme se před tento dům a před tebe, neboť tvé jméno je v tomto domě, a budeme k tobě ze svého soužení volat o pomoc, vyslyšíš a zachráníš. (2Par 20,4-9 CSP)

Judejci v této kritické situaci hledají pomoc od Hospodina. Obracejí se ke svému Bohu, aby jim pomohl, aby je vysvobodil. Jóšafat volá k Hospodinu a poukazuje na jeho svrchovanou moc, sílu a udatnost. Bohu se nikdo nemůže postavit. Pouze Bůh je může zachránit. Jejich jediná šance je, že Bůh bude bojovat na jejich straně. Jóšafat Hospodinu předkládá nepřátelské národy, které obklíčily Judsko a říká:

   Bože náš, což je nebudeš soudit? Vždyť v nás není síla proti tomuto velkému davu, který táhne proti nám. Nevíme, co máme dělat, ale k tobě obracíme oči. Všichni Judejci stáli před Hospodinem i jejich malé děti, jejich ženy a jejich synové.
   Potom na Jachazílovi, (…) lévitovi ze synů Asafových, spočinul uprostřed shromáždění Hospodinův Duch. Řekl: Pozorně naslouchejte, všichni Judejci, obyvatelé Jeruzaléma a králi Jóšafate. Toto vám praví Hospodin: Nebojte se a neděste se tohoto velkého davu, protože boj není váš, ale Boží. (2Par 20,12-15 CSP)

Konečně dobrá zpráva. Bůh se ke svému lidu přiznal. Vyzval Judejce, aby se nebáli početných nepřátel, protože boj je Boží záležitostí.

   Vy zde nebudete bojovat. Postavte se, stůjte a dívejte se na Hospodinovu záchranu pro vás, Judejci a obyvatelé Jeruzaléma. Nebojte se a neděste se! Zítra vytáhněte proti nim a Hospodin bude s vámi. Jóšafat poklekl tváří k zemi a všichni Judejci a obyvatelé Jeruzaléma padli před Hospodinem a klaněli se Hospodinu. Nato povstali lévité ze synů Kehatovců a ze synů Kórachovců, aby chválili Hospodina, Boha Izraele zvlášť silným hlasem. (2Par 20,17-19 CSP)

Všichni Judejci a obyvatelé Jeruzaléma se radovali. Nebudou muset s nepřáteli bojovat, místo nich bude bojovat jejich Bůh. Věřili tomu, protože jim to Bůh řekl. Byli o tom přesvědčení, věřili Božímu slovu, věřili jeho slibu.

A co my? Důvěřujeme Bohu? Věříme jeho slovu a jeho zaslíbením? Věříme, že má moc nás zachránit z těžkostí? Dovolíme, aby se v naší slabosti mohla projevit Boží síla? Věříme, že boj je jeho záležitostí, věříme, že pro nás dosáhl vítězství? Věříme, že Bůh je vítězem v boji mezi dobrem a zlem a budeme stát nepohnutelně na jeho straně? Jóšafat a Judejci tomu věřili a proto vyšli vstříc nepříteli.

   Za časného jitra vytáhli na tekójskou poušť. Když vycházeli, Jóšafat se postavil a řekl: "Slyšte mě, Judejci i obyvatelé Jeruzaléma! Věřte v Hospodina a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar." (2Par 20,20)

V tomto verši je řečeno, jak se můžeme stát nepohnutelnými, jak můžeme získat sílu, abychom mohli pevně stát na Boží straně. „Věřte v Hospodina a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar."

Král Jóšafat a jeho lid natolik důvěřovali Bohu, že začali oslavovat vítězství dříve, než k němu skutečně došlo. Bůh řekl, že bude bojovat místo nich a že je vysvobodí. A oni Bohu věřili, Bůh totiž nelže. Když jim to slíbil, jistě to také splní. Vítězství je jisté, jakékoliv pochybnosti nejsou na místě. A proto Judejci zpívají a oslavují Boha, i když jsou obklíčeni po zuby ozbrojenými nepřáteli.

   Jóšafat po poradě s lidem rozestavil před Hospodinem zpěváky, aby chválili jeho velebnou svatost. Šli před ozbrojenci a provolávali: „Chválu vzdejte Hospodinu, jeho milosrdenství je věčné." V ten čas, kdy se dali do jásotu a chval, vyslal Hospodin zálohy proti Amónovcům a Moábcům i proti hoře Seíru, proti těm, kteří přitáhli na Judejce, a byli poraženi.

   Když vstoupili Judejci na výšinu s výhledem na poušť a obrátili se směrem k tomu shluku, spatřili jen mrtvá těla ležící na zemi; nikdo nevyvázl. Pak přišel Jóšafat a jeho lid posbírat kořist. Našli tam u mrtvých těl množství majetku a vzácné výzbroje; získali pro sebe tolik, že to nemohli unést. Kořist sbírali tři dny, tak byla hojná.

   Potom se všichni muži judští i jeruzalémští s Jóšafatem v čele vraceli s radostí do Jeruzaléma, protože je Hospodin naplnil radostí z vítězství nad nepřáteli. Přišli s harfami, citerami a trubkami do Jeruzaléma, do Hospodinova domu.

   Strach před Bohem dolehl na království všech zemí, když slyšela, jak Hospodin bojoval proti nepřátelům Izraele. Jóšafatovo království žilo v míru a jeho Bůh mu dopřál klid na všech stranách. (2Par 20,21-22.24-25.27-30)

Bůh pro Jóšafata a jeho lid vybojoval velkolepé vítězství. Hospodin splnil svůj slib, zachránil je před smrtelným nebezpečím, vysvobodil je, aniž by sami museli bojovat. Tak úžasný a mocný je Bůh Izraele!

Tento mocný Bůh není pouze Bohem Izraele, je i naším Bohem. Jak jsme na tom my? Věříme jeho slovu? Věříme jeho slibům natolik, že oslavujeme zaslíbené vítězství dřív, než k němu skutečně dojde? Spoléháme se na Boha? Jsme nepohnutelní v naší důvěře v něj nebo se necháváme ovládat strachem a pochybnostmi? Máme stát pevně na Boží straně, důvěřovat mu, být nepohnutelní. Jenže co když to není tak jednoduché? Co když se vkrádají pochybnosti nebo strach?

Boží nepřítel se nás snaží svést k opuštění pozice. Nechce, abychom stáli nepohnutelně na Boží straně, nechce, abychom byli účastni jeho vítězství. Snaží se s námi otřást. Snaží se nás zaplavit strachem a přimět k útěku. Snaží se nám namluvit, že boj za to nestojí. Nastražuje na nás léčky. Klade před nás různá lákadla, která nás mají odvést od Boha.

Satanova taktika při předkládání pokušení se podobá praktikám tzv. šmejdů. Víte, komu se říká šmejdi? Jde o prodejce, kteří se snaží zbohatnout na tom, že důvěřivým lidem vnutí předražené hrnce, deky a další harampádí. Znáte to, ne?

Jak jste mohli až doteď žít bez této úžasné lžíce? Je celokovová, hlaďoučká a lesklá. Je vhodná pro držení v levé i v pravé ruce, s ideální délkou a tvarem. Je dokonale kalibrovaná, aby se na ni vlezlo přesně jedno sousto nebo jeden doušek. Lepší lžíce neexistuje. Všechny konkurenční výrobky jsou jen nekvalitní napodobeniny. Ta naše je jediná originální, vyrobená kosmickou technologií, prostě dokonalá. Při nabírání z ní nic nevybryndáte. Teda skoro nic. Devětkrát z deseti pokusů se s ní trefíte do pusy. Je vhodná i pro krmení dětí. Přece byste ji svým dětem neupřeli? Máte přece rádi svoje děti? Chcete přece pro ně to nejlepší? Nechcete přece, aby vaše děti utrpěly celoživotní trauma, protože nemohly jíst s touto dokonalou lžící? Přece na svých dětech nebudete šetřit? Že jste to vy, tato lžíce je pro vás pouze za 10.000,- Kč, ale nesmíte to říct mému šéfovi, protože obvykle ji prodáváme nejmíň za trojnásobek. Je to jedinečná nabídka, která se nebude opakovat. Když si koupíte celou sadu 6 lžic, bude vás stát s naší akční slevou pouhých 59.900,- Kč a k tomu vám přidám 2 úžasná celodřevěná párátka zdarma…

Satan to na nás zkouší podobně. Když nás svádí k hříchu, snaží se nás nalákat na to, co můžeme získat - rozkoš, potěšení, zábavu, moc, slávu… Snaží se, abychom nehleděli na cenu, kterou nakonec budeme muset zaplatit, abychom neuvažovali nad důsledky hříchů. Chce, abychom se zaměřili na chvilkové potěšení a důsledky hodili za hlavu. Chce odvést naši pozornost od toho, že cesta, na kterou se nás snaží svést, vede ke smrti.

Když se rozhodujeme pro následování Ježíše, satan se naopak snaží odvést naši pozornost od toho, co můžeme v Kristu získat a zveličuje cenu, kterou budeme muset zaplatit. Ukazuje na to, čeho se budeme muset vzdát, o jaká potěšení (samozřejmě hříšná) se ochudíme. Snaží se nás přesvědčit, že následování Ježíše se nevyplatí.

Proč to satan dělá? Proč nás chce svést z cesty vedoucí k věčnému životu a uvést na cestu vedoucí k věčnému zániku? Proč chce lidem ubližovat? Nenávist, kterou má k Bohu se odráží v nenávisti k jeho dětem. Když chce ublížit někomu, na koho nemůže zaútočit přímo, snaží se ublížit jeho dětem a tak mu způsobit větší bolest, než kdyby zasáhnul přímo jeho. Ďábelské, že?

Jedním z hlavních důvodů pro opuštění pozice, pro útěk z boje, může být strach. Pozitivním příkladem pro nás mohou být lidé, kteří z boje neuprchli, ani když museli čelit nepříteli, který byl v ohromné přesile. Už jsme mluvili o výročí 600 let od upálení mistra Jana Husa, vzpomeňme tedy například jeho následovníky - husity.

Po upálení Jana Husa jeho učení nezaniklo. Lidé byli rozhořčení na církev i na císaře, který mu slíbil ochranu a své slovo nedodržel. Husovo učení se šířilo, lidé četli Viklefovy spisy dovezené z Anglie, studovali Bibli a obraceli se k pravé víře. Papež a císař spojili své síly, aby husitské hnutí rozdrtili. Jejich vojska napadla Čechy. Husité pod vedením slepého vojevůdce Jana Žižky odolávali mnohem početnějším vojskům, která se proti nim stavěla, protože věřili v Boží pomoc a byli přesvědčení, že jejich věc je spravedlivá. Znovu a znovu sbíral císař nová vojska a napadal Čechy. Jeho vojska však byla vždy poražena. Husité neznali strach ze smrti a nikdo se jim nemohl postavit.

Po smrti Jana Žižky se nepřátelé Čechů domnívali, že nastala příznivá chvíle, aby dobyli zpět všechno, co dříve ztratili. Papež vyhlásil křižácké tažení proti husitům a do Čech vtrhlo obrovské vojsko. Utrpělo však hroznou porážku. Bylo vyhlášeno nové křižácké tažení. Všechny země Evropy podléhající papeži dodávaly vojáky, peníze i zbraně. Pod papežův prapor se sebralo nesmírné vojsko, přesvědčené, že konečně husitské kacíře vyhladí. Jisté si svým vítězstvím, vstoupilo obrovské vojsko do Čech. Český národ se semkl, aby ho zahnal.

Dvě nepřátelská vojska se blížila k sobě, až byla mezi nimi pouze řeka. Křižácká vojska byla mnohem silnější, ale místo aby vyrazila přes řeku a střetla se v boji s husity, za kterými tak daleko pochodovala, strnula a němě zírala na husitské bojovníky. Pak náhle dolehla na všechno vojsko tajemná hrůza. Aniž padla rána, obrovská vojenská síla se zhroutila, jakoby rozehnána neviditelnou mocí. Husitská vojska pobila mnoho nepřátelských vojáků a začala pronásledovat uprchlíky. Do rukou vítězů padla velká kořist, a tak válka, která měla Čechy zbídačit, je spíše obohatila.

O několik let později byla za nového papeže uspořádána ještě jedna křížová výprava. Jako předtím i tentokrát poslaly vojáky i potřebné prostředky všechny evropské země podléhající papeži. Všem, kdo se zúčastní tohoto tažení, slíbil papež velkou odměnu. Každému křižákovi slíbil úplné odpuštění i nejhorších zločinů. Všem, kdo ve válce padnou, slíbil bohatou odměnu v nebi. Ti, kdo přežijí, měli sklidit pocty a bohatství na bitevním poli. Papežovo obrovské vojsko překročilo hranice a vtrhlo do Čech. Husité před ním ustupovali a lákali vetřelce, kteří pokládali své vítězství za jisté, dál a dál do vnitrozemí. Nakonec se husitské vojsko zastavilo, obrátilo se čelem k nepříteli a připravilo se k bitvě.

Křižáci, kteří nyní pochopili svůj omyl, očekávali ve svém táboře husitský útok. Když uslyšeli zpěv blížícího se vojska, ještě než se husité vůbec objevili, padla na křižáky hrůza. Knížata, velitelé i prostí vojáci odhazovali zbraně a prchali na všechny strany. Marně se papežský legát, který tažení vedl, snažil znovu zorganizovat vystrašené a rozprchlé vojsko. Přestože se o to snažil ze všech sil, byl nakonec sám stržen proudem prchajících. Celé vojsko se zmateně rozprchlo a do rukou vítězů opět padla velká kořist.

Obrovské vojsko, vyslané nejsilnějšími národy Evropy, vojsko statečných válečníků, vycvičených a vybavených k boji, podruhé uprchlo bez jediné rány před obránci malého a do té doby slabého národa. Byl to projev Boží moci. Vetřelce zachvátila nadpřirozená hrůza. Bůh, který porazil faraónova vojska u Rudého moře, který obrátil na útěk Midjánská vojska před Gedeonem a jeho třemi sty muži, který během jediné noci přemohl vojska pyšné Asýrie, napřáhl opět svou ruku, aby zmařil moc utlačovatele.

Husité věřili, že bojují za správnou věc. Důvěřovali Bohu. Pro pravdu se nebáli utržit nějakou tu ránu. Proto v Boží síle vítězili. Proto byli neporazitelní, proto byli nepohnutelní. Jak napsal apoštol Pavel v listu Římanům 8,31: „Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?"

Abychom mohli v těžkostech obstát, je potřeba být připravení. Je potřeba hledat sílu u Pána a obléci plnou Boží zbroj, o které se píše v listu Efezským v 6. kapitole:

   A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách. (Ef 6,10-1

Budeme-li svou sílu hledat u Pána, pak v této zbroji, která chrání naši mysl a naše srdce, útokům nepřítele odoláme. Budeme pevně stát, budeme nepohnutelní. Bohu můžeme důvěřovat, můžeme se plně spolehnout na jeho zaslíbení.

   Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. (Jer 17,7)

   Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání! (Př 3,26 B21)

   V bázni před Hospodinem má člověk pevné bezpečí a útočiště pro své syny. (Př 14,26)

Stejný verš v překladu Bible 21:

   V úctě k Hospodinu je jistota pevná, jeho děti v něm najdou bezpečí.

   Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: "V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. (Iz 30,15)

V Bohu je naše vítězství jisté. Budeme-li mu důvěřovat, upevníme-li své kroky v jeho slovu, ochrání nás to před odpadnutím (viz Ž 119,133).

Známe příběhy, ve kterých Boží lid dosáhl velkých vítězství, protože za ně bojoval Hospodin. To on pro ně ta vítězství vydobyl. To jemu za ně náleží chvála. Bylo by úžasné prožít podobné zkušenosti. Ale co když za nás Bůh bojovat nebude? Co když budeme pevně stát na jeho straně a on nás nechá napospas nepříteli? Co když v boji utržíme nějaké rány? Co když pro svou víru dokonce přijdeme o život? Nemáte z toho obavu? Neznáte i takové příběhy?

Jób byl věrný Bohu a užil si utrpení do sytosti. Nebo třeba Jan Hus, o kterém jsme už mluvili. Pro svou věrnost pravdě byl upálen. Jak se s těmito příběhy vyrovnat? Dějiny Božího lidu jsou plné mučedníků, kteří za svou věrnost Bohu zaplatili životem. Opravdu můžeme Bohu důvěřovat, pevně stát na jeho straně, být nepohnutelní? Máme jistotu, že za nás bude bojovat? Máme jistotu, že pro nás vydobude slavné vítězství?

Jak to bylo s Jóbem, Husem a s dalšími mučedníky, kteří trpěli a umírali pro svou víru? Bojoval za ně Bůh nebo je nechal napospas nepříteli?

Nemáme dostatek prostoru, abychom to teď podrobně rozebírali, ale v knize Jób můžeme nahlédnout za oponu a vidět, jak velké vítězství Jób svou věrností vybojoval ve vesmírném sporu mezi dobrem a zlem. Zůstal pevně stát na Boží straně, i když na něj dopadala rána za ranou. I když pro svou víru trpěl, Jób zvítězil. Zvítězil i Jan Hus, zvítězili i ostatní mučedníci, kteří zůstali věrní Bohu. Zvítězili i přes to, že pro svou víru zemřeli. I když to tak na první pohled nevypadá, Bůh pro ně vybojoval slavné vítězství. Ježíš je svou krví očistil od hříchů, na kříži pro ně vybojoval záchranu, vybojoval pro ně nádherný věčný život. Nejlepší na tom je, že totéž vybojoval i pro nás.

Utrpení mučedníků nebylo zbytečné. Jeho prostřednictvím mohl Bůh přivést k záchraně další lidi. Jejich věrnost až na smrt byla mocným svědectvím ukazujícím na živého Boha, který má moc nad smrtí, který zaslibuje věrným bojovníkům úžasnou odměnu, a který své sliby spolehlivě plní. Krátké soužení, které mnozí prožívají v boji s nepřítelem, je nesrovnatelné s ohromnou věčnou slávou, do které jako vítězové můžeme vstoupit (viz 2Kor 4,17).

   Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. (Mat 5,10)

   Neboj se toho, co máš vytrpět. (…) Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. (Zj 2,10)

Můžeme Bohu důvěřovat. Boj je jeho záležitostí, konečné vítězství je jisté. Ježíš ho už pro nás vybojoval. Na nás je, abychom pevně stáli na straně Vítěze a měli tak na tomto vítězství podíl.

I když je boj Boží záležitostí, i když je vítězství jisté, skutečností je, že v boji se zlem můžeme utržit rány, můžeme utrpět zranění. Naše nepohnutelnost jimi může být dočasně otřesená, může nám trvat určitý čas, než se vrátíme tam, kam nás Bůh postavil. Pokud pod tíhou ran padneme, je důležité zase povstat. Hledat sílu u Pána, nechat se jím uzdravit. Znovu obléci kompletní Boží zbroj a opět pevně stát na jeho straně a chválit ho za vítězství, které pro nás vybojoval. I když ho možná zatím nevidíme, vítězství je jisté.

Nestěžujme si na utrpení, vždyť z utrpení roste vytrvalost, odolnost (Řím 5,3).

   Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. (Jak 1,2-3)

Bůh má vše pod kontrolou. Nic se mu nevymklo z rukou. Pevně stůjte na jeho straně. Nedovolte nepříteli, aby určoval vaše myšlenky, aby ovládal vaše jednání. Buďte nepohnutelní ve své víře, ve své důvěře v Boha. Při střetu s nepřítelem můžeme utržit rány, ale pokud zůstaneme stát na Boží straně, nemůžeme být poraženi. Nemůžeme prohrát. Vítězství je jisté. Ježíš je vzkříšení i život. Kdo v něj věří, i kdyby umřel, bude žít (J 11,25).

Někdy se nám může zdát, že jsme zůstali v boji sami. Je to ale způsobeno tím, že nedokážeme vidět realitu.

Aramejský král chtěl zajmout proroka Elíšu, protože mu svým prorockým viděním komplikoval jeho dobyvatelské snahy. Nechal si zjistit, kde se Elíša nachází:

   „ ... poslal tam koně a vozy a silný oddíl vojska. Přitáhli v noci a oblehli město. Za časného jitra vstal sluha muže Božího, vyšel ven, a hle, vojsko s koni a vozy obkličovalo město. Mládenec Elíšovi řekl: "Běda, můj pane, co teď budeme dělat?" Odvětil: "Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi."" (2Kr 6,14-16)

Elíšův sluha si musel myslet, že se prorok zbláznil. Ať počítal, jak počítal, nezdálo se mu, že by oni dva početně převyšovali vojsko, které obklíčilo město.

   Potom se Elíša modlil: "Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!" Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši." (2Kr 6,17)

Podobně jako Elíšův mládenec, i my občas nejsme schopní uvědomovat si realitu. I když to nevidíme na vlastní oči, můžeme si být jistí, že při nás stojí mocný Bůh se svými anděly. Nebojme se, zůstaňme stát na straně Vítěze a nemůžeme prohrát. Buďte nepohnutelní jako Jan Hus. Buďte nepohnutelní jako William Wallace, který řekl:

„I kdyby z mraků pršel oheň a země se pode mnou otevřela, nebudu se třást, protože vím, kdo mě sem postavil. A dokud On bude chtít, abych tu stál, nepohnou se mnou z mého místa ani lidé ani ďáblové."

   Věřte v Hospodina a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar." (2Par 20,20)

Amen.

Vědecké poznání podle "nových ateistů" vytlačilo Boha mezi zastaralé mýty a báje.
   S tím zásadně nesouhlasí John Lennox, profesor matematiky z Oxfordu.
   K obhajobě křesťanství na akademické půdě jej přiměla zvědavost kolegů i jeho samotného.
   Věda podle něj odpovídá na jiné otázky, a je proto důležité se vymanit z naturalistických předsudků.

„Tak pánové, hlavně se mě neptejte na něco, co už jsem vysvětlil během přednášky nebo na svém webu,“ zopakoval hned zkraje rozhovoru John Lennox, profesor matematiky, který se ve světě proslavil právě svými přednáškami o styčných plochách vědy, filosofie a víry v Boha.

Názor „nových ateistů“ na náboženství by se dal shrnout citátem Richarda Dawkinse: „Víra je snadný únik. Je to skvělá výmluva, jak ignorovat důkazy. Víra věří navzdory nedostatku důkazů, někdy dokonce kvůli nedostatku důkazů.“ Naproti tomu staví Dawkins vědu, která, ač postupně a možná pomalu, osvobozuje člověka od mýtů a dělá jej svobodným. Čím více toho věda vysvětlí, tím méně podle Dawkinse zůstává prostoru pro náboženství.

„To je ale zásadní nepochopení náboženství,“ oponuje John Lennox. „Náboženství nesoupeří s vědou, nezabývají se stejnými otázkami. Věda (myšleny přírodní vědy) nemůže odpovědět na otázky týkající se etiky nebo morálky. Existují různé způsoby vědění a přírodní vědy jsou jen jedním z mnoha způsobů.“

Profesor John Lennox se stal „neoficiálním mluvčím křesťanské inteligence“ v roce 2007, kdy se poprvé setkal ve veřejné debatě s Richardem Dawkinsem, autorem populární knihy Boží blud (The God Delusion, 2006). Nejznámější představitel tzv. nového ateismu tehdy poprvé přistoupil na diskuzi se zastáncem křesťanského pohledu na svět.

„Ta debata změnila můj život,“ přiznal v rozhovoru John Lennox. „Dala mi prostor pro veřejné působení, což je nesmírně zajímavé. Nemám ale rád konfrontační formát debat. Mnohem raději mám veřejnou přátelskou diskuzi, je to výměna idejí a publikum je dost chytré na to, aby naše myšlenky posoudilo.“

Jak došlo k tomu, že se vystudovaný matematik z Cambridge, působící na Oxfordu, pustil do diskuzí o náboženství s hlavním představitelem nového ateismu, Richardem Dawkinsem?

Svým způsobem to začalo už na střední škole. Vždycky jsem se zajímal o matematiku jako disciplínu přírodních věd a o vědu obecně jako způsob poznání skutečnosti. Ale přírodní vědy nejsou jediná cesta k poznání skutečnosti. Jsou zde také společenské vědy, literatura, filosofie... Vždy jsem se zajímal o široké spektrum disciplín. Moji rodiče jsou křesťané. A velmi neobyčejní. Přestože pocházím z velmi nábožensky vyhraněné země (Severní Irsko, pozn.red.), oni vyhranění nebyli. A vždy mě povzbuzovali k tomu, abych o věcech přemýšlel a abych studoval různé pohledy na svět. Vždycky jsem se zajímal o pravdu a o to, jak do hledání pravdy o vesmíru zapadá věda. Na Západě se výchozí pozicí stal naturalismus, přestože k tomu není jasný důvod.

Ty důvody jsou historické, ne?

Částečně ano, částečně to lze vysvětlit historickými důvody. Ale je toho více. Myslím, že jde i o záměrné zkreslování a matení pojmů. Richard Dawkins je jeden z nejhorších a Stephen Hawking... Ani jeden z nich se nevyzná ve filosofii. Einstein měl pravdu, když řekl, že přírodovědci jsou často špatní filosofové. Některá vyjádření jsou absurdní. Stephen Hawking, který by měl mít rozum, napíše, že filosofie je mrtvá. V knize, která je celá o filosofii vědy. Je to absurdní. Snažím se tato témata zbavit mlžného oparu a ujasnit, čeho se tato témata skutečně týkají.

   „Pokud by měl ateismus pravdu, nelze to ověřit. Odpovědi ateismu shledávám filosoficky nedostatečné.“

Říkáte, že ateismus nedává odpovědi. Ale to soudíte ateismus podle jeho dopadů, nikoli podle jeho podstaty.

Posuzuji obojí. Máte pravdu, že samo o sobě to konstatování nedává smysl. V jádru toho prohlášení je tento argument: pokud by měl ateismus pravdu, nedozvíme se to. Thomas Nagel, velmi přesvědčený ateista a vynikající filosof, se v tomto kupodivu shoduje s C. S. Lewisem, křesťanským autorem. Zjednodušeně řečeno: jestliže naše mentální schopnosti nelze oddělit od fyzického světa, což je podstata redukcionismu, pak nemáme nejmenší důvod důvěřovat vědeckému poznání (Lennox zde mj. naráží na problém indukce, pozn. red.).

Filosofická bitva se odehrává mezi ateismem a vědou. S ateismem nemám problém proto, že jsem křesťan, ale proto, že jsem vědec Když se podíváte na Keplera a jemu podobné, vidíte, že vztah mezi vírou a vzestupem moderní vědy není náhoda. A tím se nechci ateistů dotknout. Já osobně ale shledávám odpovědi, které ateismus dává, filosoficky nedostatečné.

Ani s definicí vědy to není jednoduché. Setkáváte se s nepochopením toho, co to věda je?

Jistě, jedním z nerozšířenějších je tzv. scientismus (neplést se scientologickou církví, pozn. red.), tedy přesvědčení, že přírodní vědy jsou jediným nástrojem k poznání pravdy. To je absurdní, jak logicky, tak empiricky. Logicky proto, že pokud bych řekl „věda je jedinou cestou poznání,“ toto samotné tvrzení je nevědecké. Pokud by bylo pravdivé, bylo by zároveň nepravdivé.

   „Přírodní vědy nejsou jedinou cestou k pravdě. Věda umí odpovědět, jak se něco děje, ale nikoli proč, za jakým účelem, se to děje.“

Pokud se budeme bavit o vědě v širším slova smyslu, tak samozřejmě lze říci, že sem spadá veškeré poznání, ale v angličtině se používá slovo science pro přírodní vědy.

Přírodní vědy nejsou jedinou cestou k pravdě. Hlavním problémem je vážné zmatení pojmů, když přijde na vědecká vysvětlení. Lidé čekají od přírodních věd, že odpoví na otázky „proč?“. Jenže existují dva druhy otázek začínajících slovem „proč“. Je zde „proč“, které se ptá na mechanismy fungování, a tam samozřejmě přírodní vědy spadají. A pak je zde „proč“ v teleologickém smyslu, ve smyslu „za jakým účelem“, a to nejsou otázky, na které věda může odpovědět. (Teleologie je filosofické zkoumání zaměřenosti k cíli, neplést s teologií, pozn. red.)

Lidé - včetně Richarda Dawkinse - si často tyto různé typy otázek pletou, a myslí si, že Bůh je odpovědí na otázku, jak věci fungují. Tím ukazují, že nepochopili ani podstatu přírodovědeckého bádání, ani podstatu Boha. Kepler nebo Newton nehleděli na Boha jako na boha řeckých bájí. Nechápali jej jako boha mezer, ale jako Boha, který stvořil celý vesmír. Věda není pro Boha žádnou hrozbou. Věda nesoupeří s Bohem, asi tak jako zákon popisující spalovací motor nesoupeří s Henry Fordem. Je důležité si uvědomit, že jsou to úplně jiné problémy, které řeší věda a které řeší víra. Druhý problém je iluze toho, že vědecké vysvětlení je kompletní. Většina lidí si neuvědomuje, že gravitační zákony popisují působení gravitace, ale neřeknou nám, co gravitace skutečně je. Je to jednoduché nedorozumění, ale mám někdy problém vysvětlit to některým úzkoprsým akademikům.

Někdy lidé obhajují nějakou myšlenku jen proto, že si na ni už zvykli a nedokáží si představit, že by věci mohly být jinak (viz confirmation bias). Jak si může člověk zachovat otevřenou mysl?

Tím, že budete hodně mluvit s lidmi, kteří s vámi nesouhlasí. A neustále být otevřený a zranitelný, a to veřejně. Bez ustání čtu, co píší lidé, se kterými nesouhlasím, ať už ateisté, nebo kdokoli jiný. Když to člověk nedělá, dostane se do uzavřeného kruhu. Měl jsem štěstí, že jsem mohl cestovat po celém světě a rozšířit si obzory. Dále jsem profesorem matematiky na Oxfordu, ale univerzita mi umožňuje věnovat se i těmto dalším aktivitám. Zabývám se průnikem přírodních věd, filosofie a teologie.

Co byste řekl někomu, kdo si myslí, že není možné být vědec a zároveň věřící?

To je naprostý nesmysl a není potřeba chodit daleko. William Phillips a Peter Higgs, dva vědci, kteří dostali Nobelovu cenu za fyziku. Jeden je věříci, druhý ateista. S jejich vědeckostí to nesouvisí, jen mají odlišné pohledy na svět. Pracoval jsem hodně s Johnem Brookem, historikem, který se specializuje na vědu. Řekl mi, že nejtěžší je přesvědčit veřejnost, že mezi vědou a náboženstvím ve skutečnosti není konflikt. Ateismus a teismus jsou odlišné pohledy na svět, ale věda je věda.

   „Mezi vědou a vírou není bitva. Ateismus a teismus jsou odlišné pohledy na svět, ale věda je věda.“

Problém je, že Dawkins, Hawking a další přiživují ten mýtus, že mezi vědou a vírou je bitva. Vždy je potřeba se k této domnělé bitvě vyjádřit. Musím vysvětlit - je to absurdní, mohu jmenovat spoustu profesorů přírodních věd na Oxfordu, kteří jsou věřící. A můžu jmenovat ještě více těch, kteří jsou ateisté. Je evidentní, že věřící i nevěřící praktikují vědu.

Prof. John Lennox také zodpověděl dotazy publika. „Napřed mi řekněte všechny ty otázky, udělám si představu, čeho se týkají, a pak je začnu zodpovídat,“ překvapil nezvyklým formátem Q&A.

Na přednášce se vás jeden z posluchačů zeptal, co si myslíte o Ježíši, zda byl Bůh i člověk. Je to otázka, která vyvstává v souvislosti s vědou a vírou často?

Ano, je to častá otázka. A je to logické, souvisí to s otázkou „Jak jste se dostal od deismu k teismu“ (tedy od víry v existenci božstva-stvořitele k víře v osobního Boha, pozn. red.). A já nemůžu mluvit za jiná náboženství - ta mají právo mluvit sama za sebe - pouze za křesťanství. Na přednášce o vztahu vědy a náboženství to je trochu mimo téma, ale rád jsem na to odpověděl. Je logické, že se na to lidé ptají. Říkají: „Dobře, to co říkáte je v obecné rovině logické a smysluplné. Ale Vy jste křesťan, jak se to stalo?“ Samozřejmě jde o poznání, a přírodní vědy nejsou jedinou metodou poznání. Je tu také historie, literatura, vlastní prožívání. Věda mi může pomoci s hledáním, ale nemůže mi na otázku ohledně Boha dát konkrétní odpovědi. Ty konkrétní poznatky přicházejí skrze historii, literaturu a osobní prožitky.

Myslím, že je zde také nedorozumění okolo vědění, okolo jistoty. To, že existuje Bůh, je jiný typ jistoty, než že 1+1=2.

Ano a ne. Řekl byste, že 1+1=2 je stejná jistota jako „moje žena mne miluje“? Je to stejné, protože jste o obou přesvědčen, obě ty věci víte. Ale je to také úplně jiné, protože ta druhá věta se týká vztahu osob, ne vztahu abstraktních konceptů. Myslím, že když mluvíme o jistotě, sluší se podotknout, že nemáme matematický důkaz Boha. Veřejnost si často plete různé způsoby dokazování. Jako matematik to musím objasnit. Je rozdíl mezi matematickým důkazem (proof) a dokladem (evidence). V případě Boha nedostanete nikdy absolutní, logickou jistotu založenou na axiomech. Ale v matematice to s tou absolutní jistotou od dob Gödela taky není tak jednoznačné.

Někdo říká – protože nemáte absolutní jistotu, nemůžete to vědět. Nesmysl. Vy víte, že mluvíte se mnou. Epistemologie je samozřejmě obtížná disciplína. Náš mozek dokáže přijít se spoustou permutací, lidé umí sami sebe ošálit. V tom se inspiruji u Richarda Feynmana: „Vždy udělejte první poslední, abyste se ujistili, že neklamete sami sebe. Protože nejlépe se dokážete klamat právě sám sebe.“ V tom se k sobě snažím být neúprosný. Nebojím se říci „nevím“ nebo „spletl jsem se“. Podle mého je to velmi zdravé. Jinak jste neustále v defenzivě. Když mi někdo řekně „jsem agnostik“, odvětím, výborně, já také, je spoustu věcí, které nevím nebo neznám. Pojďme to probrat.

Několikrát jste ve svých vystoupeních zmínil metaforu, která se mi…

Myslíte Matyldu?

Ano, jak jste to věděl?

Protože po celém světě se nejvíce líbí Matyldin dort. Hlavním cílem této ilustrace je ukázat, jaké odpovědi věda přináší. Je to jednoduchý koncept a líbí se po celém světě. Občas mi někdo řekne – vy jste ten chlápek s Matyldou?

Ilustrace používám, ale napřed je promýšlím. Příběhy jsou velmi důležité pro získání pozornosti, ale dávám pozor, aby se opíraly o hlubší filosofický koncept. Když něco řeknete abstraktními filosofickými pojmy, jde to jedním uchem tam a druhým ven.

Nejslavnější ilustrace Johna Lennoxe o limitech vědy

   „Řekněme, že máme ženu, Matyldu, a ta upeče dort. Vy ten dort vezmete, nakrájíte na kousky a různým vědcům dáte kousek dortu, aby jej popsali. Fyzik svůj kousek dortu zváží, změří, biolog může zkoumat bakterie, chemik jeho složení...“

   „Ale když bych se těchto vědců zeptal, proč Matylda upekla tento dort, nemůžou mi odpovědět. Ne proto, že by špatně měřili nebo něco špatně spočítali. To je zkrátka otázka, která se netýká jejich oboru. Pokud by na ni dali odpověď, nebyla by věděcká.“

   „Odpověď, proč Matylda upekla dort, může být jednoduchá - třeba proto, že má její neteř narozeniny. Ale přírodovědec k této odpovědi nedojde zkoumáním dortu. To není chyba přírodních věd. Je to jejich vlastnost.“

Některé studie naznačují, že lidé mají sklon k „agent-thinking“, tedy k hledání původce i tam, kde původce není. Není to argument proti ilustraci s Matyldou? To, že každý dort někdo upekl, neznamená, že vesmír je dort, že za vším stojí stvořitel…

Máte pravdu, to rozhodně neznamená. Ta ilustrace nemá dokazovat stvořitele. Ta jen ukazuje limity toho, kam může zajít věda a na jaké otázky odpovídat neumí. O nic jiného tam nejde.

V jedné debatě s Dawkingsem jste se oba rozesmáli, když jste řekli, že alespoň nejste postmoderní relativisté.

Přesně tak. Protože postmodernismus logicky skomírá, vždyť je to nelogický nesmysl.

A nepřežívá z něj něco?

Ale ano, s tím se setkáte často. Lidé jsou obvykle postmodernisté v otázkách, na kterých jim nezáleží - třeba v morálních otázkách. Jinak ovšem jsou absolutisté, ne relativisté: vědci věří, že věda může objevit pravdu, jinak by ji nedělali. My jsme si ale používanou terminologií zkomplikovali život: máme klasickou éru, pak dobu moderní a poté postmoderní. Jako kdyby to byl obraz historického vývoje, ale to jen v nemnoha ohledech. Když budete studovat starořecké skeptiky, tak zjistíte, že to byli relativisté a postmodernisté. Chci tím říct, že v každém okamžiku dějin najdete všechny tři typy myšlení. Existují lidé, kteří věří, že pravda je dána od Boha; lidé, kteří věří, že pravdu nám zprostředkuje rozum, tedy de facto modernisty, a existují relativisté.

Tyhle postoje se nevyskytují jen zároveň v jedné době, ale také v jednom jediném člověku – a to v závislosti na konkrétní otázce. Člověk může být v přístupu k vědě absolutista, ale v morálních otázkách může být relativista, kterému nezáleží na tom, s kým spí nebo komu zkazí život. Nechávám stranou postmoderní umění, ale teď mluvíme o přírodních vědách. Myslím, že je z velké části pravda, že lidé jsou postmodernisty jen v otázkách, které nepovažují za důležité. A často to dokládám tím, že v životě nikdy nepotkáte postmoderního bankéře. Představte si, že byste přišel do banky vybrat si jeden milión, úředník se podíval do počítače a řekne: Ne, vy dlužíte bance pět milionů. A vy budete protestovat: To je jen vaše pravda. Takhle to přece nejde. Všichni věříme v nějaké absolutní pravdy.

Bylo na vaší české přednášce něco výjimečné? Byl jste tady už někdy předtím?

Ano, měl jsem tu před lety přednášku na konferenci o darwinismu.

Když máte zkušenosti s Ruskem, přijdou vám Češi na půl cesty k Rusku nebo jsou blíže k Anglii?

Ne, ne, máte mnohem blíže k Angličanům než k Rusům. Tady se cítím být v kontinentální Evropě, o tom není pochyb. Tady bych se mohl cítit doma, mám pocit, že i kultura je mi blízká. Moje žena je tu poprvé, a řekla: Tady je to hezké, co kdybychom sem ještě někdy jeli? To jsem od ní nikde jinde neslyšel. Máte v Praze ohromnou intelektuální tradici.

   „Převládá představa, že lidé musí všemu dát naturalistické vysvětlení. To je nesmysl, nemůžeme ignorovat myšlení a mysl.“

To mi připomnělo jeden postřeh, na který jsem na přednášce neměl čas. Víte, já si myslím, že Kepler udělal zásadní objev, který se nedostatečně oceňuje. Jak víte, pozval ho sem Tycho de Brahe. A Brahe učinil astronomická pozorování o pohybu planet, ale byl dědicem aristotelovské tradice. Dal mladému Keplerovi za úkol, aby pozorované dráhy planet „napasoval“ na pravidelné aristotelovské kružnice. A Keplerovi to nešlo a nešlo. Snažil se o to pět let a pak náhle učinil zcela zásadní krok: řekl si, zapomeňme na to, co říká Aristoteles, a podívejme se, co říká vesmír. A to bylo zásadní, protože poprvé na svět nekladl nějaké předem dané představy.

To se musíme naučit znovu, protože máme stejný problém jako Kepler. Lidé říkají, že věda musí dát naturalistická vysvětlení. Všechno měříme podle naturalistických měřítek, která jsou dnes stejně neohebná jako Aristotelovy kruhy. Říkají nám: nesmíte do vysvětlení vůbec tahat mysl a myšlení. A já odpovídám, že to je nesmysl: vše se snažíte přizpůsobit předem danému paradigmatu. Neposloucháte skutečnost. Rozhodli jste se, že všechny odpovědi musí být jen přírodní procesy.

Kdy ten problém podle vás vznikl?

Nejspíše během osvícenství. Bůh ustoupil do pozadí.

Vy jste říkal, že vaši rodiče nebyli sektáři. Ale jste spíše z protestantského nebo katolického prostředí?

Já tyhle výrazy vůbec nepoužívám, protože moje rodiče ani proti ničemu neprotestovali, ani nebyly římští katolíci. Byli to jednoduše evangeličtí křesťané. Můj otec neměl vyšší vzdělání, já byl v rodině první, kdo šel na univerzitu. Ale když mi bylo 14, řekl mi „Tohle by sis měl přečíst“, já se zeptal, co to je a on řekl: Komunistický manifest. To bylo velmi neobvyklé a já se ho zeptal, proč bych to měl číst? A on řekl: abys věděl, co si myslí ostatní. To bylo úžasné – místo toho, aby mě ve čtrnácti instinktivně chránil, ukázal mi něco úplně nového.

Jak se vám to líbilo?

Měl jsem pak ještě jeden silnější podobný zážitek. Asi v 19 letech jsem v Cambridge ve výloze zahlédl knihu Proč nejsem křesťanem od Bertranda Russella. V tu chvíli jsem se sám sebe zeptal: „Odvážím se ji přečíst?“ Půl hodiny jsem chodil kolem, pak jsem si řekl, co blázním, musím si to přečíst. A byla to jedna z nejužitečnějších knih, kterou jsem kdy četl. Protože jsem ke svému úžasu zjistil, že Russell neměl o křesťanství ani tu nejmenší představu. Říkal jsem si, že snad neměl mezi známými a přáteli žádné inteligentní křesťany. Nesmírně ta kniha posílila mojí víru, stejně jako čtení Dawkinse.

Myslíte, že věřící vzbuzují dojem, že jsou antiintelektuální a iracionální?

Rozhodně, rozhodně. A myslím, že ateisté dělají úplně to samé. Richard Dawkins je jeden z nejlepších případů. Já se podobných křesťanů ptám: co si asi lidé budou myslet, když jim budete radit, aby zavřeli oči před skutečností a prostě věřili? To je prostě šílené. Jsem pevně přesvědčený, že nejasná vysvětlení jsou vždy a za všech okolností špatná. Někteří křesťané se báli a začali se uzavírat. Totéž vidím i u některých ateistů, i když zdaleka na u všech. Třeba u Dawkinse se takový postoj vyvinul a začal mluvit nesmysly. A někteří křesťané jsou na tom stejně: bojí se, a tak se uzavřeli. To si možná můžou dovolit lidé, kteří nechtějí veřejně vystupovat, ale nemůže to tak být u někoho, kdo chce vést ostatní. Víte, jaká je ve Velké Británii hlavní příčina odchodů z církve? Že neodpovídá na otázky věřících. S tím já chci bojovat.
Autor: Pavel Kasík

„Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Matouš 7,21

- Uvěř v Boha a dar milosti v Ježíši Kristu a získej spravedlnost!
- Nech se proměnit v nového člověka a získej posvěcení!
- Neměj starost a strach, ale důvěřuj Bohu!
- Věř Božímu slovu – Bibli!
- Navrať se k opravdovému Bohu, který tvořil v sedmi dnech!
- Pros o porozumění proroctvím!

Zachraňuj druhé!

UVĚŘ V BOHA, DAR MILOSTI V JEŽÍŠI KRISTU A ZÍSKEJ SPRAVEDLNOST!

To je první a základní předpoklad. Lidé tuší, že Bůh je, ale nemají možnost ho poznat vlastními smysly, ani rozumem nebo vědeckým výzkumem. Kdybychom byli v otázce poznání Boha odkázání pouze na sebe, nikdy bychom Boha nepoznali. Musíme proto hledat Boha takového, jaký je a jak se nám lidem zjevil On. Budeme-li hledat jinak, než ve zdrojích, které nám sám Bůh poskytl, nalezneme pouze mocnou bytost Satana, Lucifera, který se snaží Boha napodobit. Celou naší historii vládne padlému světu a svádí lidi k falešnému uctívání. Míchá pravdu se lží a tak odvádí od pravého a jediného Boha, Stvořitele celého vesmíru.

Satan svedl Adama a Evu do hříchu, a tím uvedl ducha vzpoury na naši zemi. Hřích znetvořil Boží obraz v lidech, narušil pořádek ve stvořeném světě a zapříčinil zkázu celé země potopou. Člověk se hříchem od Boha odcizil, ale Bůh měl pro lidi plán vykoupení. Bůh poslal svého Syna, aby nás z hříchu vykoupil a podstoupil utrpení na zemi za naše viny. On Boží Syn nesl mé a tvé hříchy na svém těle. Proč? Protože jsme Boha neposlechli a přestoupili jsme Boží nařízení. Neposlechnutí Boha je hříchem, Bible říká, že hřích je přestoupením Božího zákona. Jeho důsledkem je odloučení se vlastní vinou od Boží svaté přítomnosti a následně smrt. Bůh trpěl při pomyšlení, že bychom neměli naději a měli zemřít, a Boží syn pohnutý soucitem a láskou vzal na sebe můj i tvůj hřích a vytvořil nám tak cestu zpátky.

Tento dar milosti je ti nabízen zdarma, je to nejúžasnější dar, který kdy můžeš přijmout. Tento dar z tebe „hříšníka“ učiní před Bohem opět „spravedlivého“. Jedině víra v Ježíše Krista z tebe sejme tvůj hřích a dá ti Jeho spravedlnost! Ježíš Kristus tě svou krví OSPRAVEDLŇUJE. Jedině tak můžeš předstoupit před Boha a v soudný den obstojíš a nebudeš odsouzen! Uvěříš-li, že je to pravda a realita, přijmi tento dar milosti dokud je ještě čas! Jak? Matouš 4,17- „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ Padni na svá kolena a řekni Ježíši o své bídě, svých hříších, svém špatném životě bez něj. Požádej Ho o odpuštění a můžeš si být jistý, že ať si udělal sebehorší věci v životě Jeho milost na to postačí a je ti odpuštěno. Bůh je milostivý a chce zachránit i tebe! I tebe velmi miluje a chce tvůj život proměnit a posvětit.

NECH SE PROMĚNIT V NOVÉHO ČLOVĚKA  A ZÍSKEJ POSVĚCENÍ!

Změnu srdce, kterou se stáváme dětmi Božími, nazývá Bible znovuzrozením. Dítě nemůže vlastní silou nebo z vlastního popudu vyrůst ani o kousek a právě tak my si nemůžeme vlastním úsilím zajistit duchovní růst. Rostlina a dítě rostou tím, že přijímají ze svého okolí to, co jim pomáhá k životu - vzduch, sluneční svit a potravu. Čím tyto dary přírody jsou pro živočichy a rostliny, tím je Kristus těm, kdo v něho věří.

„Spasení si nemůžeme zasloužit, avšak máme o něj usilovati s takovým zájmem a vytrvalostí, jako bychom se pro něj chtěli vzdát všeho na světě.“ Maranatha

Dovol Ježíši aby vepsal zákon do tvého srdce, a aby jedinou motivací ke všemu byla láska!
Všechno štěstí, pokoj, radost a životní úspěch je závislý na naší opravdové víře v Boha. Tato víra    nás uschopní k pravé poslušnosti všech deseti Božích přikázání (včetně čtvrtého sobotního). Poznání Boha a víra v Něho je nejspolehlivější brzdou, jež chrání od všech zlých skutků a zároveň je mocnou hnací silou všeho dobra.

Apoštol Pavel píše Fil 2,12-(kral)„s bázní a s třesením spasení své konejte“

   1. Janova 5,2-3 - To, že milujeme Boží děti, se pozná podle toho, že milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu je v tom, abychom plnili jeho přikázání – a jeho přikázání nejsou těžká.

Kristovi následovníci se mají stát podobní Jemu – skrze Boží milost přivést charaktery do souladu se zásadami Jeho svatého zákona. To je biblické posvěcení. Jestliže přijmeme Krista, přijmeme také moc žít Kristovým životem.
Uvěříme-li v oběť Ježíše Krista, dovoláváme-li se jeho nesmírné oběti a prolité krve za naše hříchy, učiníme-li pokání a vyznání svých hříchů, náš život se silou Ducha svatého začne proměňovat. Duch svatý na nás bude působit tak, že budeme chtít být poslušní a vepíše do našeho srdce touhu, z lásky k našemu Vykupiteli, Boží zákon již neporušovat. Je to proces a pokaždé, když se nám opět něco nepodaří, přicházíme znovu a znovu ke Kristu s vyznáním a pokáním a takto rosteme neustále ve víře a křesťanském životě.

   Židům 8,10 - Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem.

Posvěcení není dílem okamžiku, hodiny nebo dne. Je to neustálý růst v milosti. … Satan žije a je činný a každého dne musíme upřímně volat k Bohu o pomoc a sílu, abychom se mu mohli vzepřít. Pokud satan vládne, musíme podmaňovat své „já“ a přemáhat slabosti. Na této cestě není žádné zastávky, není žádného bodu, ke kterému bychom mohli přijít a říci, že jsme již plně dosáhli cíle.“ (EGW Maranatha)

NEMĚJ STAROST A STRACH, ALE DŮVĚŘUJ BOHU!

   Filipenským 4,4-7 - Radujte se v Pánu vždycky, znovu řeknu: radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním. A pokoj Boží, který převyšuje všechno porozumění, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.

Není nic krásnějšího, než mít úzké spojení s Ježíšem Kristem a mít v něj důvěru. Všechny starosti se najednou stávají snadnějšími, všechna trápení snesitelnými. Nemusíme se bát v důležitých životních rozhodnutích, protože nás má ve svých rukou váš milující Otec a vždy nás povede tak, jak je jeho vůlí. Mnohdy se nám daří, a vidíme přímé Boží zásahy v náš prospěch, ale někdy musíme podstoupit těžkosti. Proč? Náš Otec ví, důvěřujme mu! Milujeme-li Boha, vše co prožíváme má ve svých rukou a nemůže nám nic doopravdy uškodit, i když se nám to teď nezdá a bolí to. Často nás utrpením zušlechťuje, vede k pokoře a přetváří vaší povahu, abychom do království Božího došli. Největší nebezpečí totiž není ve světě, ale v nás samých, v našem vysokém JÁ. Je psáno:

Římanům 8,28 - Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí.

VĚŘ BOŽÍMU SLOVU - BIBLI!

Chceme-li opravdu znát Boží vůli, musíme pečlivě číst a zkoumat Jeho slovo zapsané v Bibli. Je to vzácná kniha, z které naprosto živě a aktuálně Bůh promlouvá do našich srdcí. Apoštol Pavel říká: Římanům 15,4- Všecko, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději.

Bible byla celá staletí pálena, ale nepodařilo se jí zničit, Bůh jí ochránil. I dnes jsou, ač se to na první pohled nezdá, velké snahy Bibli zničit, ovšem dnes již jinou formou - zničit Bibli přesto, že existuje a je všude. Jak? Třeba mnoha moderními překlady, které tu zkreslí jednu důležitou pravdu, tu druhou a člověk již získává při čtení zkreslený obraz víry. Nebo tím, že se prosazují tendence Bibli zobrazňovat a vykládat pomocí obrazů a lidských myšlenek. Typickým příkladem je stvoření světa a člověka, které je tak, jak je v Bibli zapsáno, naprosto popíráno. Pavel ale varuje:

   Koloským 2,8 - Dávejte si pozor, ať vás někdo neodvede jako zajatce skrze filozofii - prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa, a ne podle Krista.

Boží slovo se musí studovat s pokorou, vírou a prosbou o Božího Ducha, protože jen Boží Duch nás může uvést do veškeré pravdy, jen On nám může vysvětlit a dát porozumění všemu, co nechal inspirovat. Bible není kniha, která se dá jen přečíst, je to hluboká studnice pravdy, které se musejí s Bohem objevovat a nalézat. Porovnávejte jednu část Bible s druhou, pročtěte si odkazy u veršů. Nerozumíte-li nějakému verši, objasní vám ho zase jiný. Dobře vám k tomu poslouží konkordance a Biblické vyhledávače. Jednotlivé překlady porovnávejte, protože ne každý překlad je správný. Ten, kdo touží po Božím slově, a opravdově hledá, tomu Bůh dá nalézt. Tomu, kdo zachová Boží slovo dává velká zaslíbení. Kristus říká:

   Jan 8,51 - Amen, amen, pravím vám, kdo by zachoval mé slovo, nespatří smrt na věčnost.“

I před druhým příchodem Krista hraje Boží slovo velkou roli. Ten, kdo bude Bibli znát, a i navzdory všem bludům a překrouceným lžím vytrvá a zachová Boží slovo, tomu Bůh dá sílu obstát ve zkoušce, která přijde na celý svět.

   Zjevení 3,10 - Protože jsi zachoval slovo mé vytrvalosti, i já zachovám tebe v hodině zkoušky, která má přijít na celý obydlený svět, aby vyzkoušela obyvatele země.

Naplň své srdce výroky Božími. Jsou živou vodou, která uhasí tvou palčivou žízeň. Jsou živým chlebem z nebe.

NAVRAŤ SE K OPRAVDOVÉMU BOHU, KTERÝ TVOŘIL V SEDMI DNECH!

Závěrečná výzva před koncem světa nás vyzývá pokloňte se Bohu, který vše stvořil! Proč je tato výzva tak důležitá?

   Zjevení 14,7 - „Bojte se Boha a vzdejte mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu; pokloňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“

V dnešním světě je popis stvoření světa tak, jak je zapsán v Bibli, nazýván bajkou, alegorií, či obrazným popisem.  Teorie o evoluci, který byla do nedávna alternativou pro nevěřící lidi se pomalu, ale jistě vklínila mezi věřící lid. Biblický popis stvoření světa a člověka v sedmi dnech již není brán vážně. Ale pozor, Bohu je tak upírána moc tvořit svým slovem, moc stvořit vše opravdu v pouhých sedmi dnech. Bohu je tak upíráno právo na sedmý den sobotu, jako znamení Jeho stvořitelské moci. Proto jsou tak intenzivní snahy sedmidenní stvoření popírat! Proto Bůh vyzývá ve Zjevení Jana – pokloňte se před opravdovým Bohem, který svým slovem stvořil svět v sedmi dnech! Položili jste si někdy otázky, kdyby Bůh tvořil pomocí evoluce, která z opic by byl ten první Adam a Eva? Proč i dodnes trvá sedmidenní týdenní cyklus a nikdy se ho i přes mnohé snahy nepodařilo změnit?  Jak by opolidé mohli být Božím dokonalým obrazem? Proč by i dnes nebyly mezi námi živé mezičlánky evoluce? Kdo se vyvinul první - muž nebo žena a kdy pak ten druhý a za jak dlouho? – (je to stejný problém jako vejce nebo slepice) Dílo stvoření nemůže věda vysvětlit, ale my můžeme věřit Božímu slovu.

   Židům 11,3 - „Vírou rozumíme, že Božím výrokem byly uspořádány světy, takže to, co vidíme, nevzniklo z viditelného. “

   Žalm 33,9 - „Vždyť on řekl a stalo se. On přikázal a uskutečnilo se. “

Všechny věci, materiální i duchovní, povstaly před Hospodinem na jeho výzvu a byly stvořeny podle jeho záměru. Nebesa a všechny nebeské zástupy, země a všechno na ní vzniklo dechem jeho úst. Při stvoření člověka se projevil zásah osobního Boha. Když Bůh vytvořil člověka podle svého obrazu, byla lidská postava po všech stránkách dokonalá, avšak byla to jen forma bez života. Pak osobní Bůh vdechl do této hmoty dech života a člověk se stal živou, inteligentní bytostí. Všechny části lidského organizmu byly uvedeny v činnost. Srdce, tepny, žíly jazyk ruce, nohy, smysly, mozek, všechno začalo fungovat a všechno bylo podřízeno zákonu. Člověk se stal živou duší. Skrze Slovo, Krista, stvořil osobní Bůh člověka a obdařil ho rozumem a silou. Bůh zamýšlel, aby člověk, koruna jeho stvoření, vyjadřoval jeho záměry a zjevoval jeho slávu. Člověk však nesmí sám sebe povyšovat na Boha.

ČTI A PROS O POROZUMĚNÍ PROROCTVÍM!

Lidé říkají, že proroctví Daniela a Zjevení jsou nesrozumitelná tajemství. Když ale Kristus hovořil o zkáze Jeruzaléma a znamení druhého příchodu, obrací nás  ke slovům knihy Daniel a říká:

   Matouš 24,15 - „Když pak uvidíte ‚ohavnost zpustošení‘, o níž mluvil prorok Daniel, jak stojí na svatém místě - kdo čte, ať rozumí.

Chceme-li tedy přežít poslední dobu, která vyvrcholí příchodem našeho Spasitele, musíme prostudovat varování, která nám skrze proroky Kristus dává.  Mají určitý smysl, mají nám něco říci! Zjevení Jana a Daniel jsou dvě prorocké knihy, které jsou provázány. Nejvážnější varování se nachází ve Zjevení Jana 14 kapitole, které Bůh seslal lidstvu pomocí tří andělů a které mají návaznost na Daniele.  Tři andělé varují:

   Zjevení 14, 6-12 - Tu jsem uviděl jiného anděla, majícího věčné evangelium, jak letí prostředkem nebe, aby je zvěstoval těm, kteří přebývají na zemi, každému národu, kmenu, jazyku a lidu. Volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu; pokloňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod. “A jiný, druhý anděl ho následoval a volal: „Padl, padl veliký Babylon, který napájel všechny národy vášnivým vínem svého smilstva.“ A jiný, třetí anděl je následoval a volal mocným hlasem: „Kdo se klaní šelmě a jejímu obrazu a přijímá cejch na čelo či na ruku, bude také pít z vína Božího rozhorlení, které je nalito neředěné v číši jeho hněvu; a bude mučen v ohni a síře před svatými anděly a před Beránkem. Dým jejich muk vystupuje na věky věků a dnem i nocí nemají odpočinutí ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a ti, kdo přijímají cejch jejího jména.“ Zde je vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru.

V této souvislosti vás jistě napadá mnoho otázek. Co je tedy Babylonem, který padl? Kdo je šelmou? Co je oním cejchem?  Mnoho lidí se snaží o výklad a vidí ono znamení v čipovém systému a šelmu v Novém světovém řádu. Proroctví ale mluví mnohem hlouběji! Proroctví Daniele a Jana, jak už jsme zmínili jsou společně provázána a hovoří o dlouhodobějším systému, který své působení započal již za dob apoštolů. Čipový systém a vše ostatní jistě sehraje svou důležitou roli v závěru dějin, ale je to vše pouze prostředkem k uchvácení moci a uplatnění pravého znamení šelmy, kterým je zákonem vynucované svěcení nedělního odpočinku.

   Zjevení 1,1-3 - Zjevení Ježíše Krista, které mu svěřil Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. Ukázal je skrze svého anděla, kterého poslal ke svému služebníku Janovi a ten vydává svědectví o všem, co viděl – je to Boží slovo a svědectví Ježíše Krista. Blaze tomu, kdo čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a drží se toho, co je v něm napsáno. Ten čas je blízko.

ZACHRAŇUJ DRUHÉ!

Co máme v tuto chvíli to nejdůležitější na práci? Zabezpečit své živobytí? Mít dobré zaměstnání?Užít si zábavy světa? Jet na dovolenou?  Co z toho si vezmeme na věčnost? Jediná nejdůležitější práce, po které máme toužit je šířit naději o spasení v Ježíši Kristu druhým lidem. My jsme získali v Kristu velký dar, ale náš soused, přítel, příbuzný ho ještě nemá a ani o něm neví. Ne, milujeme-li Krista, který přišel zemřít za všechny, záleží nám na každém jedinci, na každém, koho potkáváme a není tedy čas se věnovat světským radovánkám. Naše srdce již nemůže být lhostejné k prázdnotě lidských duší okolo nás.

   Jan 20,21 - Ježíš jim opět řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“

Zemřeme-li vlastnímu já, když se podřídíme Bohu, aby jsme konali Jeho dílo,  nebudeme pracovat sami. Boží milost podpoří každé naše úsilí v šíření evangelia a pravdy těm, kteří nevědí, že druhý příchod Ježíše Krista je blízko. Bůh ale neudělá to, co můžeme udělat my sami.   Božská moc má spolupracovat s úsilím lidí. Každému člověku vzhledem k jeho schopnostem je určena práce. Vykonejme ji jak nejlépe dovedeme a Bůh přijme naše úsilí.

Milost Pána Ježíše se všemi námi,  abychom se brzy mohli sejít v nebeském království.

Držela v náručí svého prvorozeného syna. Ještě unavená, vysílená z porodu, ale šťastná. Přivést na svět dítě skutečně nebylo snadné, ani bezbolestné, ale o tom věděla předem. Sám Bůh jí řekl, že jedním z důsledků její neposlušnosti bude to, že své syny a dcery bude rodit v bolestech. Bůh jí řekl i o dalších dopadech jejího nesprávného rozhodnutí. Mluvil i s Adamem a řekl mu o tom, co se v jejich životech změní kvůli jejich neposlušnosti, jaké důsledky bude mít pro celý svět. Je pravda, že se všechno viditelně změnilo. Svět přestal být idylickým místem. Přišla bolest, strádání… Dokonce i vztah s jejím mužem utržil šrámy a nebyl už takový, jako dřív. A pokud jde o vztah s Bohem…

Přivinula svého syna, prvního člověka, který se narodil, pevněji ke své hrudi. Když viděla, jak je maličký a bezbranný, začal se v jejím srdci probouzet strach. Co s ním bude? Proč se musel narodit do tohoto nehostinného světa? V očích se jí zaleskly slzy, protože moc dobře znala odpověď. Bylo to kvůli ní. Vzpomínala na nádheru Boží zahrady, kterou Bůh vysadil v Edenu pro ni a pro jejího muže. Mohly tam radostně skotačit i jejich děti, kdyby…

Snažila se zapudit výčitky svědomí a raději se upínala ke šťastným vzpomínkám, které ji naplňovaly úžasem nad dokonalostí a krásou Božího stvoření, nad tím, že to všechno Bůh stvořil svým slovem. To co vyslovil, se okamžitě stalo skutečností. Celý svět i se všemi živými tvory stvořil během jediného týdne. Jak neuvěřitelnou moc má Bůh! Jak mocné je jeho slovo!

Myslela na to, jakou lásku a péči věnoval Bůh stvoření Adama, kterého učinil vlastníma rukama a vdechl do něj dech života a také na to, jak vytvořil z Adamova žebra ji, aby byl člověk dokonalý, muž a žena. Nikdy nezapomene na to, s jakým obdivem a úžasem na ni její muž hleděl, když ji poprvé spatřil, na to, jak vděčný byl Bohu za to, že mu ji dal, jak tančil nadšením a opěvoval její nádheru…

Úsměv, který se jí při té vzpomínce rozlil po tváři, však nevydržel dlouho. Vystřídal ho smutek, protože nikdy nezapomene ani na to, jak ona a její muž později stáli vyděšení před svým Bohem, oblečení do fíkových listů, a jak Adam vyřkl ta zraňující slova: „To žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“

Její oči se zalily slzami. Adam měl samozřejmě pravdu. Je to její vina. Proč to jen udělala? Jak mohla naletět tomu proradnému hadovi a začít pochybovat o Božích slovech? Copak jim někdy Bůh lhal? Jak mu mohla přestat důvěřovat? Jak mohla věřit více slovům hada než slovům svého Stvořitele? Jasně, že ten strom byl nádherný a ovoce vypadalo neodolatelně, ale když jim Bůh řekl, že z tohoto jediného stromu nemají jíst, protože jinak propadnou smrti, měla mu věřit. Měla se na Boží slova plně spolehnout.

Jenže… had ji podvedl a ona i její muž si vybrali stranu, na kterou se postavili. A vybrali si špatně. Proto museli ze zahrady odejít. Proto je teď ona, její muž i jejich dítě tam, kde jsou. Ironie je v tom, že když jí had říkal: „budete jako Bůh znát dobré i zlé“, nedošlo jí, že už se podobají Bohu, protože jsou stvořeni k Božímu obrazu. Nevěděla, že tím, že sní to nešťastné ovoce, jejich schopnost rozpoznávat dobré od zlého bude omezena. Bůh jim to připomněl, když je posílal pryč ze zahrady: „Hle, člověk byl jako jeden z nás, pokud jde o poznání dobrého a zlého, ale teď nemůžu dovolit, aby jedl ze stromu života a žil věčně.“

Museli odejít. Čekal je radikálně odlišný život od toho, který vedli v zahradě. Čekal je život naplněný obtížemi, bolestí, smutkem, dřinou, život s pokřivenými vztahy v rodině, život, který skončí smrtí. Smrt je totiž konečným důsledkem neuposlechnutí Boha, konečným důsledkem nedůvěry v jeho slova. Projevy smrti jsou už teď patrné ve světě kolem nich.

Ale je tu i naděje. Museli sice opustit zahradu, ale Bůh je neopustil. Provinili se sice proti Bohu a postavili se na stranu jeho nepřítele, ale Bůh je nepřestal milovat. Pro svůj hřích sice propadli smrti, ale jejich milosrdný Stvořitel jim vysvětlil, že pro ně stále existuje možnost záchrany. Bůh na svět pošle Spasitele, který se narodí jako símě ženy, porazí zlo a bude pro lidi prostředníkem pro obnovu jejich vztahu s Bohem. Udělá vše pro záchranu lidí, i když ho to bude stát velmi mnoho.

Eva pohlédla na novorozeného chlapce ve své náruči a usmála se na svého muže, který jí byl nablízku. Byla přesvědčená, že ten, kterého drží ve svých rukou, je zaslíbeným Spasitelem. Musí to být on! Toto malé dítě jistě jednou všechno napraví! Budou se moci vrátit do Boží blízkosti! Jejich provinění jim bude odpuštěno! Díky tomuto dítěti bude určitě zase všechno v pořádku!

Netušila, jak moc se mýlí. „Adame“, řekla svému muži hlasem, ve kterém jasně zaznívala naděje, ke které se upínala, „získala jsem muže – Hospodina!“ Svému prvorozenému dali jméno Kain a jeho bratru, který se narodil po něm, dali jméno Ábel, to je „Marnost“. Možná právě proto, že svou naději složili v prvorozeného…

Uplynulo několik desítek (?) let a naděje, kterou Adam s Evou skládali v Kaina, se rozpadla v prach. Jednoho dne bratři obětovali Bohu. Kain přinesl obětní dar z plodů země, Ábel přinesl oběť z prvorozených ovcí stáda, o které se staral. Problém byl v tom, že na Ábela a jeho dar Bůh shlédl, kdežto na Kaina a jeho dar ne. Kain se proto velice rozhněval - a v tom k němu promluvil Bůh.

Stvořitel se svými slovy snažil Kaina uklidnit. Ptal se rozzlobeného mladého muže, proč se hněvá. Snažil se mu vysvětlit, že pokud bude činit dobře, bude přijat on i jeho oběť. A pokud dobře nečiní, je tu východisko, možnost odpuštění, kterou Bůh ve svém milosrdenství ustanovil. Ukázal Kainovi, že se ve dveřích krčí ovečka, oběť za hřích, a jen na Kainovi záleží, bude-li tuto oběť chtít předložit Bohu a získat tak smíření se svým Stvořitelem.

Kain však na Boží slova nedbal. Vylákal svého bratra Ábela na pole a tam ho zabil. Tolik tedy k naději Adama a Evy, že jejich prvorozený syn bude oním zaslíbeným Spasitelem, který je usmíří s Bohem a vykoupí je z jejich hříchů…

Víme, jak tento příběh pokračoval. První vrah nevyužil příležitost k pokání, kterou mu shovívavý Bůh dal a utekl od svého Stvořitele. Kain se rozhodl, že Boha k životu nepotřebuje, rozhodl se, že s ním už nechce mít nic společného. A podobný postoj si drželi i jeho potomci. Zatímco potomci Seta, dalšího syna Adama a Evy, toužili po obnově vztahu s Bohem a brzy se mezi nimi začalo kázat v Božím jménu, Kainovci zůstávali vůči Bohu v opozici.

Víme, jaký problém nastal, když se tyto dvě skupiny lidí začaly mezi sebou mísit. Sňatky Setových potomků s Kainovci nepředstavovaly zrovna nejvhodnější evangelizační nástroj. Ve smíšené společnosti nezačala vzrůstat zbožnost, právě naopak. Během několika staletí došlo k takovému všeobecnému rozmachu zla, že se Bůh rozhodl radikálně zakročit. Svět zaplaví vodami potopy, ve kterých zahyne nejen zkažené lidstvo, ale také veškeré tvorstvo na Zemi.

I v této nanejvýš kritické situaci Bůh projevil svou shovívavost a lásku k lidem. Na Zemi totiž ještě žil člověk, který bral Boží slova vážně. Když Bůh Noemovi řekl, co se chystá učinit, Noe o Božích slovech nepochyboval. Věřil jim více než vědeckým poznatkům své doby, které jasně ukazovaly na to, že je nesmysl, aby došlo k potopě, která by zaplavila celý svět. Na Zemi prostě nebylo dost vody, aby k tomu mohlo dojít. A možnost, že by voda začala padat z nebe, byla jednoduše směšná. Noe však Bohu věřil a bral vážně jeho slova. Proto začal stavět obrovskou archu, která byla pro lidstvo jedinou možností záchrany. Ať už tomu věřili nebo ne.

Noe vytrvale pokračoval ve stavbě plavidla přes nepochopení a posměch, kterému byl vystaven. Když archu dokončil a na její palubu vstoupily po párech jednotlivé druhy zvířat, lidé nabídkou záchrany pohrdli. Nebrali vážně Boží slova o přicházejícím soudu, která jim Noe zprostředkoval. Stačilo vstoupit do archy a mohli být zachráněni, ale kromě Noemovy nejbližší rodiny to nikdo neudělal. Potopu tak přežilo pouze osm lidí. Pouze ti, kteří přijali Boží nabídku a vstoupili do archy, dokud trvala doba milosti, dokud byly otevřené dveře.

Když vody potopy ustoupily a Noe obětoval Bohu oběť vděčnosti, Bůh s ním a jeho potomky uzavřel věčnou smlouvu. Už nikdy nezaplaví svět potopou, už nikdy nevyhladí celé tvorstvo. Aby lidé nezapomněli na to, že je na Boží slova spoleh, dal jim znamení, které jim stálou platnost Božího slibu bude připomínat. Bůh lidem požehnal a vyzval je k tomu, aby se množili, rozprostřeli se po celém povrchu Země a naplnili ji.

Lidé však opět jednali v rozporu s Božím slovem. Místo aby se rozptýlili po tváři Země, rozhodli se tuto Boží výzvu ignorovat. Protože v jednotě je síla, rozhodli se zůstat pohromadě a získat si jméno a slávu tím, že postaví nádherné město a v něm věž, která bude dosahovat až do nebe. Nepotřebují Boha, aby se dostali do nebe, dostanou se tam svými vlastními silami, za použití svých dovedností a schopností. Navíc, tak vysoká věž je výbornou pojistkou proti případné další potopě, kterou by mohl Bůh seslat na svět. Jasně, že říkal, že už to nikdy neudělá, ale tito lidé brali Boží slova s rezervou. Kdyby náhodou Bůh změnil názor, budou připravení. A připraveným přeje štěstí. Jejich věž bude tak pevná a vysoká, že si na ně Bůh nepřijde… Všichni víme, jak tato jejich snaha vyvýšit se a dosáhnout vlastními silami nebe skončila. Velkým zmatkem…

***

Ptáte se, proč vám vyprávím tyto příběhy, které všichni dobře znáte? Vyprávím je, protože s jejich pomocí chci zdůraznit určitou skutečnost, kterou také všichni dobře znáte. Chci s jejich pomocí zdůraznit něco, co všichni dobře víme. Proč? Protože nestačí jenom znát a vědět, je potřeba také činit. Na základě toho, co víme a co známe, je potřeba konat.

Co byste řekli, že mají tyto příběhy společného? Jsou všechny zaznamenány v první knize Bible - v Genesis, napsal je jeden autor - Mojžíš, hovoří o našich počátcích, navazují na sebe… Ale o to mi nejde. To, co je také těmto příběhům společné, je to, že ve všech těchto příbězích Bůh promlouvá k člověku a člověk na Boží slovo nějakým způsobem reaguje. Tato lidská reakce na Boží slovo pak s sebou nese důsledky. Pokud člověk naslouchá Božímu slovu a jedná podle něj, má to svoje důsledky a pokud Boží slovo ignoruje a jedná v rozporu s ním, taky to má to svoje důsledky.

Takže to, co chci na základě uvedených příběhů připomenout, je to, jak důležité je znát a poslouchat Boží slovo, jak důležité je jeho prostřednictvím poznávat našeho Boha, to, jaký je a jaká je jeho vůle pro náš život. V příbězích o Adamovi a Evě, o Kainovi a Ábelovi a o Noemovi Bůh promlouval k lidem. Slyšeli jeho hlas, jeho slova. Bůh může tímto způsobem promlouvat i k nám dnes, ale asi se mnou budete souhlasit, že to není úplně běžná zkušenost. Máme však k dispozici psané Boží slovo, skrze které k nám Bůh může promlouvat, kdykoliv mu k tomu dáme příležitost.

Bůh k nám může promlouvat i z těch prastarých biblických příběhů, které jsem použil pro rozjezd dnešního kázání. Pokud k Písmu přistupujeme s modlitbou, s prosbou o vedení Duchem svatým, o porozumění, Boží slovo se pro nás stane živým. Při studiu i těch nejstarších příběhů můžeme hledat odpovědi na to, co nám daný příběh říká o Bohu, o tom jaký je, co nám říká o jeho plánu pro náš život, můžeme v nich hledat poučení pro nás dnes.

Uvažujeme-li takto například o příběhu o pádu do hříchu, co se z něj můžeme dozvědět o Bohu? Bůh má o člověka zájem, má zájem o jeho dobro. Varuje člověka před špatným jednáním a před jeho důsledky. Bůh hledá hříšného člověka, dělá první krok a snaží se o nápravu vztahu s lidmi. Bůh je milosrdný a milující, nabízí východisko z jinak bezvýchodné situace, má pro člověka připraven plán spasení. Je také spravedlivý. Tento příběh nám ukazuje například to, jak důležité a dobré pro naši budoucnost je poslouchat Boha a jednat podle jeho slova, jak důležitá je naše důvěra v Boha a jeho úmysly s námi a k jak hrozným důsledkům vede, pokud se od Boha a jeho slova odvrátíme a jednáme po svém. Nebo chcete-li, když jednáme podle toho, co nám nakuká nějaký had…

Neříkáte si někdy, jak je možné, že se Eva zachovala tak, jak se zachovala? Jak mohla sníst ovoce ze stromu, ze kterého to Bůh zakázal, jen proto, že jí o něm had něco navykládal a jen proto, že toto zakázané ovoce vypadalo lákavě? Jak ho mohla sníst, když Bůh řekl, že když to udělá, propadne smrti? Jak to mohla udělat, když měla takové poznání? Jak k tomu mohla svést i svého muže? Jak ji on mohl poslechnout a následovat v jejím bláznivém jednání? Neříkáte si, že byste se zachovali moudřeji?

Ale ruku na srdce – nejednáme velice podobně? Nehřešíme velice podobným způsobem? Bůh nám ve svém slově říká, co máme, ale také co nemáme dělat. Říká nám, čeho se máme vyvarovat. Varuje nás, že když se dopustíme hříchu, jeho důsledkem je smrt. My však vidíme jak je lákavý, zvlášť když nám ho „had“ vylíčí v nejzářivějších barvách. Říkáme si, že kvůli takové věci určitě nezemřeme věčnou smrtí, ale že nám to bude k prospěchu, že se nám otevřou oči, že si užijeme. Možná řekneme i našim blízkým, aby se nebáli a šli do toho s námi. Jestli nás mají rádi, proč by nešli? Proč by nepodlehli našemu vlivu? Vždyť i kdyby to nebylo úplně „košer“, Bůh nám takovou maličkost určitě odpustí. Vždyť je milosrdný…

Neuvažujeme takhle někdy? Nebereme Boží slovo na lehkou váhu a neděláme to, po čem touží naše oči nebo naše tělo? Neděláme něco, o čem Bůh říká, abychom to nedělali? Neúčastníme se něčeho, o čem říká, abychom se toho neúčastnili? Nehřešíme v principu úplně stejně jako Adam a Eva, i přes poznání, které máme?

Takto nějak k nám může psané Boží slovo promlouvat – do našich dnů, do naší situace, můžeme si z něj vzít mnohá cenná poučení a varování pro náš život. Neméně důležité je, že se z něj můžeme dozvědět spoustu věcí o Bohu a jeho charakteru, že ho můžeme prostřednictvím Bible poznávat.

Podobně jako Adam a Eva, podobně jako Kain a Ábel, podobně jako Noe a všichni lidé před potopou, podobně jako lidé stavějící babylonskou věž, i my si můžeme svobodně zvolit, koho budeme poslouchat – jestli našeho milujícího nebeského Otce, který pro nás chce to nejlepší, nebo otce lži, který je vrahem od počátku a který nám i přes svá sladká slova nepřeje nic dobrého. Stejně jako pro tyto lidi, i pro nás naše volba přináší důsledky. V uvedených příbězích můžeme vidět, jaké důsledky to mohou být a vzít si z toho poučení.

Je zřejmé, že když neposloucháme Boha, posloucháme někoho jiného a to určitým způsobem ovlivní náš život. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, to, koho posloucháme, přímo ovlivňuje naši věčnou existenci nebo neexistenci. Uvědomujeme si, že naším pánem je ten, čí slovo posloucháme a jednáme podle něj? Vzhledem k tomu, že satan je mistrem svodu a klamu, jak poznáme, jestli stojíme na straně dobra, jestli jednáme správně? Jak poznáme, jestli uctíváme správného boha? Jak poznáme, jestli Ježíš, kterého následujeme je pravým Ježíšem nebo jeho karikaturou?

Nastíním ještě jeden biblický příběh. K nejmoudřejšímu králi, jakého kdy Izrael měl, přišly dvě ženy s žádostí, aby je rozsoudil v jejich sporu. Nešlo o nic malicherného a tak situace byla velice vypjatá. Spousta slz, možná křiku, rozbouřené emoce. Dvě ženy na pokraji hysterie se dohadovaly o tom, čí je dítě, které s sebou přinesly. Obě tvrdily, že jsou jeho matkou. Každá z nich tvrdila, že je to právě ona, která malého chlapce porodila, obě chtěly dítě pro sebe. Znáte ten příběh. Co Šalomoun přikázal? „Přineste mi meč.“ Aby král poznal, která ze dvou žen je pravou matkou malého chlapce, potřeboval meč.

Teď mi řekněte, jaké poučení si můžeme z tohoto příběhu vzít pro náš život? Řeknu vám, co jsem si z něho vzal já:

Abychom rozlišili pravdu od lži, potřebujeme meč. Máš meč? Tak ho používej!

Asi bych to měl trochu rozvést, abych nevypadal jako nějaký nebezpečný asociál nebo terorista, který se chystá při nejbližší příležitosti sáhnout po meči a stínat lidem hlavy nebo rozsekat náhodného kolemjdoucího na kusy. Rozeberme si trošku ten příběh o dvou ženách, jednom malém dítěti a meči, za pomoci kterého král poznal pravdu.

Když se v biblických proroctvích hovoří o ženě, koho tento obraz představuje? Církev. Pokud je to čistá žena, pak představuje pravý Boží lid, pokud je to nevěstka nebo cizoložnice, pak představuje odpadlou církev. Ve Zjevení 12 je řeč o ženě, která představuje Boží církev. Této ženě se narodil chlapec, kterého chtěl sežrat velký rudý drak. Koho tento chlapec představuje? Ježíše Krista.

Když význam těchto symbolů aplikujeme na příběh dvou žen, které se před Šalomounem přely o malého chlapce, stává se to zajímavé. Máme tu dvě ženy, dvě církve. Každá z nich tvrdí, že malý chlapec, tedy Ježíš Kristus, je její, že patří jí. Že právě ona je pravou Boží církví, pravým Božím lidem.

Jak můžeme poznat, která církev následuje Ježíše Krista? Jak můžeme poznat, jestli jsme jeho pravými učedníky nebo jestli jsme svedení rafinovaným klamem a jsme součástí padlé církve? Jak poznal král, která z žen je pravou matkou malého chlapce, která z žen dítě skutečně miluje? Nechal přinést meč. Co symbolizuje meč v Bibli? Boží slovo. Při popisu duchovní zbroje je v listu Efezským 6,17 uveden „meč Ducha, jímž je slovo Boží“. Ve Zjevení je několikrát zmíněn obraz, ve kterém Ježíšovi vychází z úst ostrý dvojsečný meč. A v listu Židům 4,12 je napsáno toto:

   Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.

Proto, abychom rozlišili pravdu od lži, potřebujeme ostrý dvojsečný meč. I nejmoudřejší král Izraele ho potřeboval. Z jeho života víme, že jakmile tento meč přestal pro rozlišování dobrého a zlého používat, začal ztrácet svou moudrost, stal se bláznem. A tak pokud tento meč máme, tak ho používejme! Jen tak můžeme poznat, která církev skutečně následuje Ježíše Krista, která je pravým Božím lidem a která naplňuje znaky nevěstky. Samozřejmě to neplatí jen pro církev, ale také pro jednotlivce, pro nás. Pokud chceme poznat, jak jsme na tom my s následováním Ježíše, máme k dispozici tento meč, Boží slovo. S jeho pomocí můžeme poznat, jestli je naše láska ke Kristu opravdová, jestli se projevuje tak, jak by se podle Bible projevovat měla.

Máme velkou přednost, že máme psané Boží slovo k dispozici. Nebylo tomu tak vždy, aby byla Bible volně dostupná lidem. Byly časy, kdy vlastnit Bibli bylo velice nebezpečné, a přesto mnozí lidé kvůli Písmu podstupovali riziko pronásledování. Znali hodnotu Božího slova a velice si ho cenili. I dnes jsou země, kde je problém dostat se k Písmu nebo kde je vlastnictví Bible ilegální a hrozí za ně postih.

Pro nás, v naší zemi, je Bible snadno dostupná. Většina z nás jich vlastní několik v tištěné podobě, v různých překladech, máme je ve svých mobilech, v tabletech, v počítačích. Otázkou je, nakolik tento ostrý dvojsečný meč používáme. Nakolik jej používáme k tomu, abychom rozlišili, co je pravda a co ne, co je správné a co ne, jaký je Bůh, co po nás chce a před čím nás varuje. Nereziví nám náš meč? Nepráší se nám na naše Bible? Nebereme je do ruky pouze v sobotu ráno, abychom si je s sebou vzali do sboru?

Nejde jen o to, abychom měli Boží slovo k dispozici v psané formě. Jde o to, abychom toto Boží slovo pustili do své mysli a do svého srdce, abychom se jím nechali ovlivňovat a proměňovat. Protože, jak je psáno ve 2. listu Timoteovi 3,16-17, „veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ (CSP)

Neměli bychom zanedbávat příležitost k tomu, abychom tímto způsobem Boží slovo používali. Není moudré nechat na Bibli usedat prach. U proroků totiž můžeme číst tato varování:

   Hledejte Hospodina, dokud je k nalezení, volejte k němu, dokud blízko je. (Iz 55,6 B21)

   Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. (Am 8,11-12)

Potřebujeme znát Boží slovo, abychom poznali, co je správné, co po nás Bůh chce, co je pravda a co ne. A když to poznáme, je třeba, abychom podle toho také jednali. Pokud Boží slovo nemáme, pokud ho neznáme, nerozumíme mu nebo ho nebereme vážně, můžeme být snadno svedeni. Jsme varováni, že obzvlášť v době konce, krátce před druhým příchodem Ježíše Krista, naberou svody enormních rozměrů. Bez znalosti Božího slova bude velice obtížné, ne-li nemožné, rozpoznat, co je dobré a co zlé, co je pravda a co lež.

To hlavní, před čím Ježíš své následovníky varuje, je, aby si dali pozor, aby nebyli svedeni. Když si v Elijášově době nebyli Izraelci jistí, který bůh je pravý a kterého mají následovat, vše se objasnilo, když na hoře Karmel sestoupil oheň na Hospodinův oltář. Problém je, že v době konce nebude na zázračná znamení spolehnutí. Ve Zjevení 13 je napsáno, že šelma ze země „činí velká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem. Bylo jí dáno dělat znamení ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země.“ (Zj 13,13-14)

V době konce sestoupí oheň z nebe, ale na nesprávný oltář. Toto znamení bude spolu s dalšími svádět lidi ze správné cesty, lidé jimi budou oklamáni. Jakou šanci budeme mít, pokud nebudeme moci poznat pravdu díky ostrému dvojsečnému meči, kterým nás náš Bůh vybavil? Držme se spolehlivého manuálu, který máme k dispozici, rozlišujme s jeho pomocí, co je dobré a co zlé, protože převrácenost a zvrácenost proniká do společnosti stále víc a víc.

Jak je charakterizován ostatek Božího lidu v době konce? Jsou to ti, kdo„zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví“ (Zj 12,17 CSP). Chceme-li k ostatku Božího lidu patřit, bez Božího slova to nepůjde. Je důležité, abychom prožívali podobnou zkušenost, o které je psáno v Žalmu 119,104-105:

   Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.

Je důležité zkoumat Boží slovo, abychom poznali, jestli to, čemu věříme, je biblická pravda? Bez tohoto postoje bychom stále žili ve středověkých bludech a pověrách, v době temna. Neproběhla by reformace, nevznikla by naše církev. Děláte to vy? Hledáte v Božím slově, jestli to, čemu věříte, je biblické? Jednáte jako berojenští, kteří každý den zkoumali v Písmu, jestli to, co je učí Pavel, je pravda? Nebo se spokojíte s tím, co někdo jiný označí za pravdu a držíte se toho? Je to pohodlnější, ale není to bezpečné.

Odvaha zkoumat, ověřovat, jestli to, čemu věříme, je založené na Božím slově a na jeho správném pochopení, je velmi důležitá. První adventisté tuto odvahu měli. Byli označováni za lid Bible a objevili v Písmu mnohé vzácné pravdy. Sdílíme s nimi tuto odvahu a zkoumáme Písma nebo jsme ve stavu laodicejské vlažnosti a jsme přesvědčení o tom, že máme všechny potřebné biblické znalosti, že jsme duchovně bohatí a nic zkoumat nepotřebujeme?

Uvedu příklad. Toto čtvrtletí je tématem našeho studia v sobotní škole Duch svatý. V několika z počátečních lekcí jsme se dotkli otázky božství Ducha svatého, otázky, jestli je Duch svatý samostatná osoba, dotkli jsme se taky otázky tzv. trojjediného boha, nebo chcete-li trojice. Vy, kteří jste byli se mnou ve třídě, víte, že jsem tak trochu rebeloval vůči určitým tvrzením, která nám jsou předkládána jako fakt. Je správné klást si otázky, jestli to, čemu věříme, je biblické? Nebo tyto otázky nejsou vhodné a měl bych se krotit?

Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že je důležité vědět, jakého boha uctíváme, že je důležité vědět, jestli je to pravý Bůh. Podívejme se tedy na učení o trojici, které naše církev v současnosti zastává. Věříte v trojjediného boha? Pokud ano, na čem je vaše víra založená? Je založená na biblickém učení nebo na tom, co vám někdo řekl? Ověřili jste si v Bibli, že pravý Bůh je trojjediný nebo tomu věříte proto, že je to jasný fakt, kterému věří všichni křesťané?

Ptám se proto, že první adventisté, ti, kteří byli považováni za lid Bible, v trojici nevěřili. Učení o trojjediném bohu označovali za falešné, za blud pocházející z římsko-katolické církve, respektive z řecké filozofie a pohanství. Tito adventní průkopníci nevěřili v trojici. Adventisté více než 80 let od počátku své existence považovali učení o trojici za blud a odmítali je. Toto odmítnutí trojice bylo považováno za pilíř adventního učení. A to bylo v době, kdy mezi nimi žila Ellen Whiteová. A ona je nikdy za toto jejich učení nepokárala, nevystoupila na obranu trojice. Naopak, ve svých spisech psala, že pouze dvě osoby, Otec a Syn, jsou hodny uctívání, že pouze tyto dvě osoby byly přítomny při stvoření, že pouze tyto dvě osoby připravily plán spasení.

Učení o trojici začalo do církve adventistů sedmého dne pronikat až na konci 20. let 20. století prostřednictvím knihy Příchod Utěšitele, kterou napsal LeRoy Froom, podle některých svobodný zednář, jezuita nebo bývalý katolický kněz. Mezi oficiální články víry naší církve se toto učení dostalo až v roce 1980 na Generální konferenci v Dallasu. Ve speciální edici Review and Herald byl k tomu vytištěn tento komentář:

   „Ačkoli ani jedna pasáž Písma neformuluje učení o Trojici, je považováno za skutečnost… …Pouze vírou můžeme přijmout existenci Trojice.“

Z této krátké exkurze do dějin naší církve vyvstávají dvě možnosti, obě znepokojující. Buď se mýlili průkopníci adventismu, kteří měli mezi sebou žijícího proroka a tím, že dlouhá desetiletí odmítali uctívat trojici, odmítali uctívat pravého Boha a nebo falešné učení proniklo do naší církve později a nesprávného boha uctívá naše církev dnes.

Věříte tedy v trojjediného boha? Víte, odkud učení o trojici pochází? Víte kdy a za jakých okolností do křesťanství proniklo? Je zajímavé si to nastudovat. Pokud tomu věnujete čas, možná se budete divit tomu, co objevíte. Pokud věříte v trojjediného boha, máte tuto víru podloženou osobním pečlivým zkoumáním Písma? Spoléháte na ostrý dvojsečný meč nebo na to, co na základě dědictví od římsko-katolické církve považují téměř všechny křesťanské denominace za jediné možné a správné křesťanské pojetí Boha?

Pokud nevěříte v trojjediného boha, máte tuto víru podloženou osobním pečlivým zkoumáním Písma? Pomohl vám poznat pravdu ostrý dvojsečný meč nebo spoléháte na to, že se první adventisté nemýlili a na to, že co pochází z katolické věrouky, je blud? Měli bychom v tom mít jasno. Nebo nás tato otázka nechává vlažnými? Co je důležitějšího než uctívat pravého Boha? A co by v tomto ohledu mělo být směrodatnějšího než Boží slovo?

S otázkou trojjediného boha je spojená i otázka božství Ducha svatého, otázka, jestli je samostatnou osobou odlišnou od Otce a Syna, otázka, jestli je hoden uctívání, jestli se k němu máme modlit. Jaký je váš názor? A na čem je tento váš názor založen? Na jasném svědectví Písma? Je vaše poznání toho, kým je Duch svatý a toho, jestli jej máme uctívat a modlit se k němu, založeno na jasném porozumění Božímu slovu? Jste si v této otázce jistí? Pokud Ducha svatého máme uctívat a modlit se k němu a neděláme to, není to závažná chyba? A naopak - pokud Ducha svatého nemáme uctívat a modlit se k němu a děláme to, není to závažná chyba? Jak můžeme poznat, co je správné?

Chápejte, nechci tím říci, jestli je učení o trojjediném bohu biblické nebo nebiblické, nechci tím říci, jestli je biblické nebo nebiblické modlit se k Duchu svatému. O tom toto kázání není. To, co tím chci říci, je, že na tyto otázky existují dva různé, protichůdné pohledy, a že oba tyto protichůdné pohledy v minulosti byly nebo v současnosti jsou zastávány adventisty sedmého dne.

Těmito znepokojujícími otázkami jsem chtěl ukázat na to, že bychom měli vědět, proč věříme tomu, čemu věříme. Chtěl jsem vás jimi vést k zamyšlení nad tím, jestli svou víru zakládáme na Bibli a jejím učení, jestli používáme Písmo, abychom poznali, co je pravda a co blud. Myslím, že Jan Hus měl v tomto ohledu velmi zdravou zásadu:

   „Od začátku svého studia jsem si učinil zásadu, že kdykoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor, odůvodněný lépe. To, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme.“

Podobně mluvil puritánský kazatel John Robinson ve svém proslovu na rozloučenou s vystěhovalci směřujícími do Nového světa:

„Pamatujte na svůj církevní slib, kterým jste se zavázali, že budete chodit po všech cestách Páně, které znáte nebo v budoucnu poznáte. Pamatujte na svůj slib a smlouvu s Bohem i mezi sebou navzájem, že přijmete každé světlo a každou pravdu, která vysvitne z psaného Božího slova. Zapřísahám vás však, kdykoli budete přijímat nějakou pravdu, porovnávejte ji a poměřujte s ostatními pravdami Písma, dříve než ji přijmete. Vždyť není možné, aby křesťanský svět vyšel tak brzy z tak husté protikřesťanské temnoty a aby náhle dospěl k naprosto dokonalé znalosti.“

Žijeme v době konce a církev doby konce se podle proroctví z knihy Zjevení má vyznačovat vlažností a názorem „máme všechno, jsme bohatí, nic nepotřebujeme.“ Jinými slovy – „naše biblické znalosti jsou na velmi vysoké úrovni, máme poznání pravdy, nepotřebujeme už zkoumat Písmo.“ Dokonce může být pravda, že naše znalosti jsou na velmi vysoké úrovni, že jsme bohatí v teoretickém poznání pravdy, ale pokud toto poznání není spojeno s opravdovým vztahem s Ježíšem Kristem, díky kterému bychom hořeli pro pravdu a pro její šíření, je nám všechno toto teoretické poznání k ničemu. Jsme vlažní, ubozí, bědní a nuzní, slepí a nazí a nevíme o tom.

To hlavní, k čemu má sloužit Boží slovo, je poznání Ježíše Krista. Ježíš jednou řekl zákoníkům:

   Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, že v nich máte věčný život, a ta svědčí o mně. (J 5,39 B21)

Poznávejme Krista z jeho slova, poznávejme jeho zaslíbení, jeho vůli, poznávejme, co je správné a co ne, co je biblické učení a co ne. Naslouchejme Božímu hlasu a nechejme se jeho slovem vést a proměňovat, vždyť má velkou moc. Bůh jím stvořil nebesa i Zemi! Nakupme od Ježíše přečištěné zlato, tedy to, co je ryzí, co má pravou hodnotu, nakupme od něj mast na protření očí, abychom dokázali rozlišit, co je správné a co ne, za co se vyplatí bojovat a kupme si od něj také bílé roucho, kterým by byla přikryta naše nahota, naše hříšnost. Pak budeme připravení na Jeho návrat, pak nás nebude muset vyplivnout ze svých úst jako vlažné!

Pokud chceme oživení, pokud chceme reformaci, pokud se chceme skutečně přimknout ke Kristu a být dětmi našeho nebeského Otce, dědici jeho zaslíbení, pak bez Božího slova, toho dvojsečného meče, to půjde jen těžko. Máte ostrý dvojsečný meč? Tak ho používejte!

Amen.

Trápia Vás otázky: " Prečo som na tomto svete? Aký to má zmysel, aký zmysel má môj život? Je niečo viac, niekto kto je nad týmto všetkým? Existujú iné civilizácie okrem nás? Čo mám robiť preto, aby som do svojho života priniesol zmenu, pokoj, radosť a lásku? Kde je pravda? Evolúcia alebo kreacionizmus? Náhoda alebo zámer? Ak Boh je, aký je a prečo nezabráni zlu, nespravodlivosti? Aký je počiatok zla? Prečo je toľko cirkví, denominácií ak je jeden Boh? Prečo nie Budha, Allah, či Krišna? "

Na tieto a mnoho ďalších otázok sa budeme snažiť na tejto stránke hľadať odpovede. Je však veľmi dôležité, aby človek nazbieral silu a odvahu povedať si " Chcem ... chcem poznať viac, než viem, chcem dať svojmu životu zmysel! "

" Neboj sa, nemáč čo stratiť, iba získať! " Rád citujem obľúbený verš: " Poznáte pravdu a pravda Vás učiní slobodnými. " A mňa osobne Pravda oslobodila.

             Väčšina ľudí a hlavne mladí ľudia si myslia, že Boh je len zástierkou, aby cirkev mohla "ovládať" ľudí, alebo že Boha nepotrebujú, že si vystačia sami, že Boh nie je a ak áno, tak je to žiarlivý pozorovateľ chýb a pokleskov, čakajúci kedy človeka môže potrestať, či prikazovať mu, čo má robiť. Preto vám chcem napísať pár viet o tom, ako žili a aký majú názor na, predtým pre nich neexistujúceho, Boha a ako sa zmenil ich život, ako nabral nový smer, smer nádeje v lepší život.
Ak pociťuješ beznádej, nevzdávaj sa! Keď objavíš zmysel svojho života, v tvojom živote sa udejú zázračné zmeny. Boh hovorí: Lebo ja poznám úmysly, ktoré mám s vami... úmysly smerujúce k blahu a nie k nešťastiu: dať vám budúcnosť a nádej. Jer 29,11

k poznáš zmysel svojho života, tvoj život sa stane jednoduchším. Budeš vedieť, čo robiť a čo nie. Zmysel v tvojom živote ti pomôže rozhodovať, ktoré činnosti sú podstatné a ktoré nie. Jednoducho sa opýtaš: Pomôže mi toto dosiahnuť jeden z cieľov môjho života?

Bez jasného cieľa sa nemáš na základe čoho rozhodovať, investovať svoj čas a používať svoje prostriedky. Máš sklon robiť rozhodnutia na základe okolností, nátlaku a momentálnej nálady. Ľudia bez cieľa sa pokúšajú robiť príliš mnoho, čo spôsobuje stratu času, stres, únavu a konflikty.

Je nemožné vyhovieť všetkým. Máš toľko času, aby si konal Božiu vôľu. Ak nestíhaš, znamená to, že sa pokúšaš urobiť viac, ako Boh pre teba naplánoval. Život s cieľom vedie k jednoduchšiemu životu, rozumnejšiemu časovému rozvrhu a prináša pokoj mysle. Biblia hovorí: Niekto sa robí bohatým, a nemá ničoho, iný sa robí chudobným, a vládne veľkým majetkom. Pr 13,7

Každý, kto uverí v Ježiša a príjme ho za svojho Spasiteľa sa stáva súčasťou Božej cirkvi vo svete. Cirkev je Božia pevnosť, Božie útočištné mesto, ktoré Boh udržuje v odbojnom svete. Veriaci ľudia od začiatku tvorili Božiu cirkev na zemi. Pán mal v každej dobe svojich strážcov, ktorí svojim súčasníkom prinášali spoľahlivé svedectvo o svojej viere. Títo strážcovia oznamovali varovné posolstvo a keď na Boží pokyn mali svoju výzbroj odložiť, službu prevzali iní. Boh zachoval svoju cirkev v stáročiach prenasledovania, bojov a temnoty.

Bez jeho vedomia nepadol na ňu ani mrak. Proti jeho dielu nepovstal jediný odporca, o ktorom by vopred nebol vedel. Všetko sa udialo tak, ako predpovedal. Boh svoju cirkev neopustil, ale všetko čo sa malo stať, oznámil v prorockom slove. Jeho zákon súvisí s jeho trónom a nijaká moc zla ho nezničí. Pravda pochádza od Boha a on nad ňou strážne bdie, ona zvíťazí napriek všetkým protivenstvám. Ona je javiskom jeho milosti, kde s radosťou zjavuje svoju moc, ktorá pretvára srdcia.

Existuje viditeľný svet a existuje aj neviditeľný svet. Či tomu veríme alebo nie, sme obklopení svetom duchov. Boh existuje, anjeli tiež, ale rovnako aj diabol a zlí duchovia. Títo zlí duchovia nám vládnu a ovplyvňujú nás, pretože sme oddelení od Boha. Sme oddelení od Boha kvôli nášmu hriechu. Ak sa kajáme a obrátime sa k Ježišovi, môžeme byť oslobodení z pôsobenia diabla a zlých duchov na náš život. Umierajúc na kríži Ježiš vykúpil naše viny, zmieril nás s Bohom, oslobodil nás z moci diabla a zlých duchov. Ježiš vstal z mŕtvych. Ježiš - a nikto iný premohol diabla. Ak veríme v neho - v nikoho iného - môžeme začať nový život, zvíťaziť nad hriechom a nad silami temnôt.

Diabol a zlí duchovia nás vedú do pekla - Ježiš nás vedie do neba. Je na nás dobre si vybrať. Satan sa chopil svojej moci, zvádza celý svet tak, ako zviedol klamstvami Adama a Evu a pritom všetko zvádza na milujúceho Boha a Ježiša Krista, ktorý pre vašu záchranu obetoval svoj vlastný život a skoro príde pre svojich verných vo veľkej sláve a moci. Boh nie je taký, ako ho cirkev predstavila, tyran dožadujúci sa odpustkov a vlastných zásluh k tomu, aby sme mohli byť spasený, či vyžívajúci sa vo večnom utrpení ľudí v horiacom pekle. Je to Boh lásky a milosrdenstva, ktorý stále trpezlivo čaká až vezmeme Bibliu - Jeho slovo a začneme Ho poznávať takého, aký skutočne je.

"Ďakujem Pánu Bohu, že mi dal toto si prežívať.
Predtým som mal také kamenné srdce, dosť ťažkopádne.
Nevedel som pochopiť Ježišovo utrpenie ani utrpenie iných."

Keď uvážime podstatu nášho vesmíru, je veľmi logické uzavrieť, že jeho príčina (alebo stvoriteľ) musela byť transcendentná, nezapríčinená, večná a nemenná. (Akákoľvek príčina, ktorá by nemala tieto charakteristiky by sama potrebovala inú príčinu z rovnakého dôvodu z akého ju potrebuje tento náš vesmír). Musela by byť tiež osobná (musela sa rozhodnúť stvoriť, inak by vesmír musel existovať tak dlho ako jeho príčina). Takáto bytosť skvele zodpovedá v Biblii vykreslenému Bohu, výrazne menej ale bohom ostatných náboženských systémov.

Na záver by som chcel uviesť  jeden zo známych citátov Alberta Einsteina, nositeľa Nobelovy ceny:
"Verím v jedného Boha a s kľudným svedomím môžem povedať, že som nikdy v živote neholdoval žiadnemu bezbožnému životnému systému. Už ako mladý študent som odmietal vedecký postoj 80-tych rokov a považujem vývojové teórie Darwinove, Haeckelove a Huxelove za beznádejne zastarane. Nesmieme zabúdať na to, že aj vývoj pokračuje a to nie len v technike, ale aj vo vede a predovšetkým v ich prírodovedeckých odvetviach. O väčšine predstaviteľov tejto vedy môžeme povedať: Sú zajedno v tom, že viera a veda nestoja nepriateľsky proti sebe. Isteže existuje niekoľko vedcov, ktorí stoja na rovnakom bode ako ich predchodcovia okolo roku 1880."
Čo mám robiť? Akou cestou mám ísť, kde mám hľadať zmysel svojho života? Odkiaľ mám čerpať energiu, lásku k blížnym a nádej v lepší život?
1 Jána 5:13 nám hovorí, " Píšem tieto veci vám, ktorí ste uverili v mene Syna Božieho, aby ste vedeli, že máte večný život. "

Rim 3:23 " Všetci sme zhrešili. Všetci sme sa dopustili vecí, ktoré Boha zarmucujú. "
Rim 6:23 " Za náš hriech si zasluhujeme trest, ktorý je večným odlúčením od Boha. "

Ježiš zomrel na kríži, aby splatil dlh za naše hriechy (Rímskym 5:8; 2 Korintským 5:21).
Ježiš zomrel namiesto nás, vzal na seba trest, ktorý sme si zaslúžili my. Jeho vzkriesenie dokazuje, že Jeho smrť bola dostatočnou platbou za naše hriechy.
Boh daruje odpustenie a spasenie všetkým, ktorí uveria v Ježiša - uveria v Jeho smrť ako platbu za naše hriechy (Ján 3:16; Rímskym 5:1; Rímskym 8:1).