Už dlhšiu dobu tu v diskusiách pozorujem jeden jav hodný zamyslenia. Niektorým ľuďom môžte predložiť v diskusii akékoľvek relevantné a pádne argumenty, ktoré poukazujú na to, že ich názory sú mylné, no oni napriek tomu budú zotrvávať v presvedčení o pravdivosti svojich mylných názorov miesto toho, aby sa úprimne a racionálne zamysleli nad pravdou.
Tento jav pozorovali predo mnou samozrejme aj rôzni iní autori. Vzhhľadom na to, že nemám dostatok času na to, aby som mohla o tejto téme napísať podrobnejší blog - prinášam tu zaujímavý článok Petra Isteníka z internetového portálu s názvom POUŽIME ROZUM.
EFEKT OPAČNÉHO ÚČINKU - BACKFIRE EFFECT
Ak sa ukáže, že vaše vnútorné postoje a názory boli založené na nejakom mylnom tvrdení, dokážete ich pod váhou faktov zmeniť ?
V reálnom svete je to žiaľ tak, že pod váhou opačných argumentov, akokoľvek založených na faktoch a dôkazoch, ľudia zotrvajú na svojich omyloch. Dokonca sa potom svojich omylov držia ešte viac než predtým.
Backfire effect, voľne preložené ako „efekt opačného účinku“ je pocit, keď vám niekto povie, že ste sa mýlili v zásadných detailoch vašich názorov. Ten nepríjemný stav dotknutosti, ktorý sprevádza predstava, že ste sa celý čas držali nejakého výmyslu. Je predsa možné, že na ňom bolo niečo pravdy, alebo?
Jeden by povedal, že by bolo rozumné, ak by sa ľudia pod váhou dôkazov spamätali a zmenili svoje predstavy, veď pre riešenie problémov je dobré mať po ruke správne informácie. Lenže Backfire effect spôsobí, že človek namiesto toho, aby spochybnil vlastné hlboké presvedčenia pod váhou dôkazov, iracionálne spochybňuje práve predložené fakty. Presvedčenie a názory sú to, čo tvorí charakter a nechať si to vziať by bolo ako stratiť seba.
Výhovorky
Backfire effect spôsobuje zvláštnu ideovú slepotu, vďaka ktorej človek pripustí iba informácie, ktoré súhlasia s jeho presvedčením. Nyhan a Reifler zostavili štúdiu, kde sa skúmaných osôb spýtali na ich názory a postoje a následne im ponúkli sfalšovanú správu. Zúčastnení mali ohodnotiť, na škále od 1 do 5, nakoľko s danou správou súhlasia. Neskôr im ukázali opravnú správu, ktorá pôvodnú správu negovala ako chybnú. Výsledok? Vzdelanejší a liberálnejší účastníci mali tendenciu odmietnuť chybnú správu a súhlasiť s opravnou. Ostatní, ktorým sa pôvodná správa takpovediac hodila do krámu ich názorov, súhlasili s pôvodnou správou.
Situáciu následného Backfire efektu je možné ilustrovať podobným argumentom, ktorým najčastejšie trpia ľudia osvojujúci si fantasticky nemožné tvrdenia:
Povedzme, že pôvodná (klamstvo) správa hovorí:
„Človek XY je tajným agentom vykonávajúcim technologickú špionáž v oblasti alternatívnych zdrojov energie.“
Opravná správa hovorí:
„Dôkazy ukázali, že človek XY je obyčajným technickým asistentom ktorý nemá nič spoločné s výzvednými službami.“
Tí, čo verili pôvodnej správe, svoj postoj nezmenili, miesto toho vytvorili seba-obhajujúci argument, ktorý by v tomto prípade mohol byť: „Podľa mňa je človek XY špión a tá druhá správa sa nás snaží zmanipulovať.“ Alebo: „Tie dôkazy sú dobre sfalšované, pretože tieto tajné spoločenstvá majú dosahy všade.“
Čo z toho vyplýva? Nezáleží kam solídne argumenty, fakty a dôkazy ukazujú, ak dotyčnému človeku nesedia so svetonázorom.
Hlboké priekopy
„To je vec názoru.“ alebo „Každý nech si spraví názor sám.“ Keby ste mali rozmýšľať nad prekážkami v komunikácii, ak odmyslíte cudzie reči, potom je BACKFIRE EFFECT jedným z najväčších, hlboká priekopa v určitých prípadoch takmer neprekonateľná. Ani ten najlepší dôkaz nezmení názor hlboko presvedčeného človeka a každý snáď pozná prípad, kedy lámal palicu či mávol rukou a tému radšej už nenačínal.
Je na každom kroku, doma, v práci, v kaviarňach a baroch, medzi generáciami, medzi kultúrami, medzi športovými fanúšikmi, medzi vlastníkmi mobilných telefónov či počítačov, medzi čitateľmi, medzi vyznávačmi papučovej kultúry.
Použime rozum
Ak fakty ukazujú jedným smerom, ani najsilnejšia ignorancia ich nezmení, akurát uvrhne človeka mimo reálny svet. Čo s tým?
Treba uznať, že možno sa s tým globálne nedá nič robiť. Ľudia si svoje názory pestujú na rôznom substráte a zdá sa (možno je to len fatamorgána), že kvalita toho substrátu akosi klesá. Ak ste k sebe úprimní, môžete začať aspoň sami od seba.
Je jednoduchšie ak samotný základ, na ktorom staviate svoje názory podrobíte kritike. Keď idete budovať stanovisko k závažnej téme, mali by ste sa informovať čo najviac a nič nenechať na náhodu. Čím precíznejšie hodnotíte myšlienky, ktorých sa chcete prvotne zmocniť a prijať ich za svoje, tým skôr sa vyhnete sklamaniu, ak vám niekto dokáže, že boli chybné. Ak sa to aj stane, budete schopní sa tohto efektu zbaviť oveľa rýchlejšie, než ak by ste ostali naivní. Žiaľ sa ho nikdy celkom na dobro nezbavíte.
Obísť Backfire
Aby ste obišli váš vlastný alarm a poučili sa čo najskôr, mali by ste od oponenta chcieť:
Jasne formulovať, kde ste urobili chybu, prečo ste ju urobili / prečo sú vaše argumenty chybné a na základe čoho, akých faktov. (Kritika v štýle „toto sa mi nepáči“, nie je kritika, potrebujete dôvod, aby ste to vedeli zhodnotiť.)
Sami by ste sa mali snažiť čo najprecíznejšie zhodnotiť fakty a obsah protiargumentov voči vašim vlastným.
To isté by ste mali skúsiť poskytnúť tým, s ktorými diskutujete. Keď to nevyjde podľa predstáv, môžete si aspoň povedať, že ste poskytli najlepšie možné argumenty, ktoré ste mali.
Nie je hlúpy ten, kto sa učí na vlastných chybách, ale ten, kto sa zo svojich chýb nepoučí.
Archívy
Posledné komentáre 
Pridaj
NA ZAMYSLENIE
Efekt opačného účinku - majú tu diskusie vôbec nejaký zmysel ?
Ako sa vyrovnať s tvrdou realitou
V tomto blogu uvádzam zaujímavý článok autoraMartina Zikmunda o tom, ako sa vyrovnať s ťažkými životnými situáciami.
Jak se vyrovnat s tvrdou realitou
Občas nás potkají nemilé životní okamžiky, u kterých nemáme jinou možnost než se s nimi vyrovnat. Vážně nemocní lidé, kteří trpí nevyléčitelnými chorobami, tohle dobře znají. Přesto ale dokážou být plní optimismu, smát se anebo dokonce dodávat síly ostatním. Jak tohle dělají?
Mám handicapovaného kamaráda. Je upoután na vozík. Kromě toho, že má nepohyblivé nohy, má postiženy i ruce: jedna je zdravá, druhá pohyblivá jen minimálně. Říká si Smajty, podle své diagnózy – SMA (Spinal Muscluar Atrophy) neboli spinální svalové atrofie. A umí neuvěřitelně kreslit. Používá k tomu tu zdravou ruku a tablet (myšleno destičku na kreslení v původním slova smyslu).
Smajty měl v životě dvě možnosti. Když se SMA projevila a on se ze zdravého kluka stal klukem upoutaným na vozík, mohl za to začít obviňovat celý svět a dělat ze sebe chudáčka – nebo si mohl začít zařizovat spokojený život v rámci limitů svého postižení.
Malovat, chodit (no, spíše jezdit na elektrickém vozíku) dál s kamarády ven a později i na pivo, vystudovat střední a později i vysokou školu a sem tam motivovat zdravé lidi, co si myslí, že nic z toho pro ně není možné, protože to či ono. Smajty si vybral tu druhou možnost.
Minule jsme si řekli, jak se vypořádat se špatnou zprávou. Dnes přidáme další tři pravidla.
Pravidlo 4: Přijměte skutečnost takovou, jaká je, a užívejte života, jak nejlépe můžete
Každý máme možnost volby. Na světě se občas vyskytnou věci, které nemůžeme změnit. A je naprosto jedno, jestli je to vyústěním našich špatných rozhodnutí (třeba skoku do neznámé vody, příliš rychlé jízdy atd.) anebo "zvůle" osudu (třeba nemoci).
V okamžiku, kdy s tím nemůžeme nic dělat, nemá smysl se tím trápit. Jediné, na co je v tu chvíli nutné soustředit zbytky sil, je to, jak se mít v dané situaci co nejlépe. Tak, jako to udělal Smajty. Situace se zkrátka změnila, je třeba se s ní vyrovnat a přijmout ji, jaká je, ale není třeba se jí přizpůsobit. Mnohem lepší je přizpůsobit situaci tomu, co chcete vy!
Pravidlo 5: Neřešte, co nemáte. Žijte naplno s tím, co máte nebo můžete mít
Pokud chcete být v životě opravdu, ale opravdu nešťastní, začněte se porovnávat s ostatními. Porovnávejte to, co si myslíte, že oni mají (vždyť ona přeci pořád dává tak vysmáté fotky na Facebook) s tím, co si myslíte, že máte vy (horší už to být nemůže).
Pokud máte sen, ale okolnosti mu nepřejí, neznamená to, že se musíte svého snu vzdát.
Až ale potkáte nějakého vozíčkáře, všimněte si, že celé hodiny jen nesedí na místě a neříká si: "Ty jo, škoda, že nemám funkční nohy jako támhleten anebo támhleta anebo ten pán támhle vzadu…"
Ne! Naopak, můžete ho třeba vidět, jak hraje basketbal, jezdí na vozíku maratony anebo třeba dál tancuje ve své taneční skupině, ve které tancoval ještě před úrazem. Tak jako jedna dívka, kterou jsem potkal při své práci. Její příběh a následné taneční vystoupení bylo jeden z nejsilnějších zážitků, co jsem na vlastní oči mohl vidět.
Byla to jasná demonstrace toho, že pokud máte sen, ale okolnosti mu nepřejí, neznamená to, že se musíte svého snu vzdát. Znamená to jen to, že k němu je potřeba začít přistupovat jinak. Štěstí je jen otázka vaší volby. Koneckonců, technicky vzato, je to jen pár miligramů hormonů ve vaší krvi. A nad jejich produkcí máte plnou kontrolu jen a jen vy a vaše tělo.
Pravidlo 6: Až to nastane, budeme to řešit
Jenže pokud chceme dokázat něco, co je pro nás v danou chvíli najednou podstatně těžší než dřív, pokud se nacházíme ve zcela neznámé situaci, jak poznat, co všechno můžeme zvládnout, jaká rizika na nás čekají, jak se připravit na jejich řešení? Náhle je otázek podstatně více než odpovědí a po chvíli se nás může zmocnit panika.
Kdysi dávno, jsem potkal lékaře, který na každou tuto otázku měl jednoduchou, efektivní, uklidňující a funkční odpověď: "Až to nastane, budeme to řešit." Byla to univerzální odpověď na všechny otázky, které se objevovaly mým rodičům a zejména všem ostatním lékařům v okamžiku, kdy bylo jasné, že se narodím s vážnou srdeční vadou (v podstatě neslučitelnou se životem). Bylo totiž třeba rozhodnout, co s plodem dál.
- Co když po narození nastane srdeční zástava? Prostě mu dáte nepřímou masáž srdce.
- Co když přestane dýchat? Prostě mu dáte umělé dýchání.
No, očividně to fungovalo.
Nemělo smysl dělat zevrubné rešerše pro každou z jednotlivých otázek, byť byly tehdy nadmíru legitimní, a připravovat možné scénáře. Beztak by pravděpodobně nalezené odpovědi nebyly relevantní, protože i statistika se občas "mýlí", respektive pracuje s určitou mírou nejistoty.
Na druhou stranu některé důležité věci, které se řešit daly, bylo nutné vyřešit. Neplýtvejte ale zbytečně silami na něco, co pracuje s velkou mírou nejistoty. Ad hoc přístup je někdy v těžkých chvílích mnohem efektivnější. Když kráčíte peklem, je důležité se nezastavovat – a když už vás něco zastaví, tak si při té příležitosti aspoň opečte buřty.
Jak se vyrovnat s tvrdou realitou
Občas nás potkají nemilé životní okamžiky, u kterých nemáme jinou možnost než se s nimi vyrovnat. Vážně nemocní lidé, kteří trpí nevyléčitelnými chorobami, tohle dobře znají. Přesto ale dokážou být plní optimismu, smát se anebo dokonce dodávat síly ostatním. Jak tohle dělají?
Mám handicapovaného kamaráda. Je upoután na vozík. Kromě toho, že má nepohyblivé nohy, má postiženy i ruce: jedna je zdravá, druhá pohyblivá jen minimálně. Říká si Smajty, podle své diagnózy – SMA (Spinal Muscluar Atrophy) neboli spinální svalové atrofie. A umí neuvěřitelně kreslit. Používá k tomu tu zdravou ruku a tablet (myšleno destičku na kreslení v původním slova smyslu).
Smajty měl v životě dvě možnosti. Když se SMA projevila a on se ze zdravého kluka stal klukem upoutaným na vozík, mohl za to začít obviňovat celý svět a dělat ze sebe chudáčka – nebo si mohl začít zařizovat spokojený život v rámci limitů svého postižení.
Malovat, chodit (no, spíše jezdit na elektrickém vozíku) dál s kamarády ven a později i na pivo, vystudovat střední a později i vysokou školu a sem tam motivovat zdravé lidi, co si myslí, že nic z toho pro ně není možné, protože to či ono. Smajty si vybral tu druhou možnost.
Minule jsme si řekli, jak se vypořádat se špatnou zprávou. Dnes přidáme další tři pravidla.
Pravidlo 4: Přijměte skutečnost takovou, jaká je, a užívejte života, jak nejlépe můžete
Každý máme možnost volby. Na světě se občas vyskytnou věci, které nemůžeme změnit. A je naprosto jedno, jestli je to vyústěním našich špatných rozhodnutí (třeba skoku do neznámé vody, příliš rychlé jízdy atd.) anebo "zvůle" osudu (třeba nemoci).
V okamžiku, kdy s tím nemůžeme nic dělat, nemá smysl se tím trápit. Jediné, na co je v tu chvíli nutné soustředit zbytky sil, je to, jak se mít v dané situaci co nejlépe. Tak, jako to udělal Smajty. Situace se zkrátka změnila, je třeba se s ní vyrovnat a přijmout ji, jaká je, ale není třeba se jí přizpůsobit. Mnohem lepší je přizpůsobit situaci tomu, co chcete vy!
Pravidlo 5: Neřešte, co nemáte. Žijte naplno s tím, co máte nebo můžete mít
Pokud chcete být v životě opravdu, ale opravdu nešťastní, začněte se porovnávat s ostatními. Porovnávejte to, co si myslíte, že oni mají (vždyť ona přeci pořád dává tak vysmáté fotky na Facebook) s tím, co si myslíte, že máte vy (horší už to být nemůže).
Pokud máte sen, ale okolnosti mu nepřejí, neznamená to, že se musíte svého snu vzdát.
Až ale potkáte nějakého vozíčkáře, všimněte si, že celé hodiny jen nesedí na místě a neříká si: "Ty jo, škoda, že nemám funkční nohy jako támhleten anebo támhleta anebo ten pán támhle vzadu…"
Ne! Naopak, můžete ho třeba vidět, jak hraje basketbal, jezdí na vozíku maratony anebo třeba dál tancuje ve své taneční skupině, ve které tancoval ještě před úrazem. Tak jako jedna dívka, kterou jsem potkal při své práci. Její příběh a následné taneční vystoupení bylo jeden z nejsilnějších zážitků, co jsem na vlastní oči mohl vidět.
Byla to jasná demonstrace toho, že pokud máte sen, ale okolnosti mu nepřejí, neznamená to, že se musíte svého snu vzdát. Znamená to jen to, že k němu je potřeba začít přistupovat jinak. Štěstí je jen otázka vaší volby. Koneckonců, technicky vzato, je to jen pár miligramů hormonů ve vaší krvi. A nad jejich produkcí máte plnou kontrolu jen a jen vy a vaše tělo.
Pravidlo 6: Až to nastane, budeme to řešit
Jenže pokud chceme dokázat něco, co je pro nás v danou chvíli najednou podstatně těžší než dřív, pokud se nacházíme ve zcela neznámé situaci, jak poznat, co všechno můžeme zvládnout, jaká rizika na nás čekají, jak se připravit na jejich řešení? Náhle je otázek podstatně více než odpovědí a po chvíli se nás může zmocnit panika.
Kdysi dávno, jsem potkal lékaře, který na každou tuto otázku měl jednoduchou, efektivní, uklidňující a funkční odpověď: "Až to nastane, budeme to řešit." Byla to univerzální odpověď na všechny otázky, které se objevovaly mým rodičům a zejména všem ostatním lékařům v okamžiku, kdy bylo jasné, že se narodím s vážnou srdeční vadou (v podstatě neslučitelnou se životem). Bylo totiž třeba rozhodnout, co s plodem dál.
- Co když po narození nastane srdeční zástava? Prostě mu dáte nepřímou masáž srdce.
- Co když přestane dýchat? Prostě mu dáte umělé dýchání.
No, očividně to fungovalo.
Nemělo smysl dělat zevrubné rešerše pro každou z jednotlivých otázek, byť byly tehdy nadmíru legitimní, a připravovat možné scénáře. Beztak by pravděpodobně nalezené odpovědi nebyly relevantní, protože i statistika se občas "mýlí", respektive pracuje s určitou mírou nejistoty.
Na druhou stranu některé důležité věci, které se řešit daly, bylo nutné vyřešit. Neplýtvejte ale zbytečně silami na něco, co pracuje s velkou mírou nejistoty. Ad hoc přístup je někdy v těžkých chvílích mnohem efektivnější. Když kráčíte peklem, je důležité se nezastavovat – a když už vás něco zastaví, tak si při té příležitosti aspoň opečte buřty.