Nedávno sa v diskusii k blogu o festivale Pohoda rozpútala diskusia o hnutí Obnovy v Duchu Svätom v katolíckej cirkvi a o niektorých daroch Ducha Svätého. Priznám sa, že ma trocha prekvapilo, že viacerí katolíci majú negatívny postoj voči hnutiu Obnovy v Duchu Svätomv katolíckej cirkvi, napriek tomu, že pápež František toto hnutie podporuje. Tento blog je reakciou na predošlú diskusiu. Natrafila som na internete na článok o účasti pápeža Františka na 37. národnej konferencii hnutia Obnovy v Duchu Svätom v roku 2014. Pridávam sem úryvok z tohto článku:

Počas stretnutia, ktoré sa nieslo v radostnej, uvoľnenej a súčasne hlboko duchovnej atmosfére, Svätý Otec František s nádychom irónie na vlastnú adresu pripomenul, ako nazýval charizmatikov pred tým, než sa stal ich duchovným asistentom v Argentíne:  

„Ako možno viete – pretože správy sa šíria – v prvých rokoch charizmatickej obnovy v Buenos Aires som nemal veľmi v láske týchto charizmatikov. Hovorieval som o nich: ‚Vyzerajú ako nejaká škola samby‘. Neprijal som za svoj ich spôsob modlitby a to množstvo nových vecí, ktoré sa diali v Cirkvi. Potom som ich začal spoznávať a nakoniec som pochopil, aké dobro je charizmatická obnova pre Cirkev. A tento príbeh počnúc ‚školou samby‘ končí zvláštnym spôsobom: niekoľko mesiacov predtým, než som sa zúčastnil na konkláve, som bol menovaný biskupskou konferenciou za duchovného asistenta charizmatickej obnovy v Argentíne.
Obnova v Duchu Svätom je veľká sila v službe ohlasovania evanjelia, v radosti Ducha Svätého. Dostali ste Ducha Svätého, ktorý vám dal objaviť Božiu lásku ku všetkým jeho deťom a lásku k Slovu. V prvých časoch sa hovorievalo, že vy charizmatici nosievate vždy so sebou Sväté písmo, Nový zákon. Robíte to tak aj dnes? [Dav: Áno!] - Nie som si tým taký istý! Ak nie, vráťte sa k tejto prvej láske, vždy nosievajte vo vrecku, v taške Božie slovo! A vždy si z neho kúsok prečítajte. Vždy s Božím slovom.“

Pápež pripomenul tri dokumenty, ktoré sú smernicami pre hnutie Obnovy v Duchu Svätom, tzv. „Dokumenty z Malines“ a o ďalšom smerovaní hnutia povedal: „Toto je vaša cesta: evanjelizácia, duchovný ekumenizmus, starostlivosť o chudobných a núdznych a prijímanie odstrkovaných. A toto všetko na základe adorácie! Základom obnovy je klaňanie sa Bohu!“

Celý článok si môžte prečítať na tejto webstránke:

http://sk.radiovaticana.va/storico/2014/06/02/p%C3%A1pe%C5%BE_povzbudil_charizmatikov_k_jednote_ste_pr%C3%BAdom_milosti/slo-804191

Dnes som natrafila na celkom zaujímavý článok o tom, ako môže používanie digitálnych technológií negatívne ovplyvňovať kognitívne schopnosti človeka - jeho poznávacie a hodnotiace funkcie mozgu. ´Myslím si, že tento článok je hoden pozornosti.

Názov článku: Léčení digitální obezity

"Digitální technologie nás ohlupují. Děti jsou pod jejich vlivem stále více nesoustředěné a agresivní. Digitální demence hrozí nám všem... Digitální optimisté si při podobných zprávách klepou na čelo, pesimisté varují: co nepoužíváme, to zaniká.

Možná jste si také všimli, že o problémech s digitálními médii se hovoří podobně jako o závislosti na jídle: vznikly pojmy digitální obezita, digitální dieta, informační detox apod. Nabízí se samozřejmě otázka, zda je to jen nová módní vlna či potřeba všechno diagnostikovat, nebo zda máme skutečný problém. Možná od každého trochu…
Faktem ale je, že s jídlem mají technologie společnou jednu podstatnou věc – v případě problémů je nemůžeme ze života zcela vyřadit (jako to můžeme udělat s jinými návykovými látkami). Dnes už totiž neplatí, že například díky internetu získáváme určitou přidanou hodnotu, ale naopak: bez přístupu k informačním technologiím jsme z dnešní společnosti vyloučeni. Nějak si s nimi tedy nakonec musíme poradit všichni.

Digitální demence

Nedávno zde v jedné diskusi zazněl dotaz k "digitalizaci psaní". Jaké důsledky může mít skutečnost, že stále více než vlastní rukou píšeme na klávesnici? Spíše než u dnešních dospělých je podle mě tato otázka důležitá u dětí. Jsou návrhy typu tablet každému prvňáčkovi cestou ke čtenářsky či jinak negramotné generaci? Jedním z odborníků, který se daným tématem zabývá, je Manfred Spitzer, významný německý badatel v oblasti neurovědy a ředitel psychiatrické kliniky v Ulmu. Ve své knize Digitální demence dochází na základě výzkumů k těmto závěrům:
- učení písmen ťukáním na klávesnici ve srovnání s nácvikem psaní tužkou vede k horším výkonům při rozpoznávání písmen
- když se děti učí písmenům vlastnoručním psaním, dokážou je lépe odlišit od písmen zrcadlově obrácených
- rozpoznávání písmen napsaných tužkou vede k zesílené aktivitě v motorických oblastech mozku
- vykreslování písmen tužkou zakládá motorické paměťové stopy, jež se aktivují při vnímání písmen a usnadňují rozpoznávání písmen ve vizuální podobě
tato dodatečná stopa, užitečná pro čtení, se při naťukání na klávesnici neutvoří, protože pohyby při psaní na klávesnici nejsou v žádném vztahu k tvaru daného písmene
- narůstající digitalizace psaní, která začíná v dětském věku, má negativní důsledky pro čtenářské schopnosti dětí a dospělých.

Zároveň ale přiznává, že v posledním jmenovaném bodě máme jen náznaky a chybí nám další studie. Jen málo údajů máme nakonec u nejzainteresovanější skupiny – u dětí. Spitzer v dalších souvislostech definuje digitální demenci jako "proces, při kterém přílišné užívání digitálních médií vede k rozkladu kognitivních, tedy poznávacích a hodnotících funkcí mozku".

Například:
- používáním GPS ztrácíme schopnost orientace v prostoru
- spoléháním na to, že všechny informace máme díky digitálním technologiím na dosah ruky, oslabujeme svoji paměť, schopnost učení se
- komunikací prostřednictvím sociálních sítí ztrácíme schopnost přímé komunikace atd.

Zatímco dospělý si může digitální dietu více či méně zodpovědně naordinovat, děti to samy nezvládnou.
Zjednodušeně ve smyslu: co nepoužíváme, to zaniká. "Digitální dementi" navíc prý budou mít (například kvůli multitaskingu) jinak propojené mozky než předcházející generace. Kniha vzbudila velký zájem u rodičů a učitelů, ale také poměrně rozporuplné reakce odborníků. Tvrzení jsou podložená desítkami studií a M. Spitzer je jako neurovědec přesvědčivý, debatuje se ale například o cíleném výběru podkladů. I když je ochoten přiznat digitálním technologiím i nějaké to plus, nakonec spíše jen jednostranně otevírá zajímavé (nikoli nové) téma.

Digitální střídmost

Místo digitální hladovky tak přichází na řadu další pojem ze světa jídelních návyků: střídmost. Stejně jako radikální diety totiž podle mě nefungují krajní řešení typu: teď se na půl roku odpojím od všech technologií a půjdu žít do lesa. Jde tedy o nastavování hranic, priorit a návyků.

Méně mraků – více slunce

Sama jsem částečně digitální domorodec, částečně přistěhovalec. Digitálním technologiím fandím a bez různých aplikací už nedám ani ránu. A když je toho moc, snažím se je ve svém životě omezit. Jak?
Pokud si chci odpočinout od počítače, nepřesouvám si práci do cloudů (mraků) přístupných odkudkoli, ale nechám si ji uloženou pouze v práci.
Na poradách nebo konferencích stále používám tužku a blok (i když si někdy v té záplavě netbooků a tabletů připadám jako blázen). Ruční psaní poznámek mě navíc stále baví a uklidňuje.
Čtu hodně, ale nečtu e-knihy. Ušetřily by mi možná místo v knihovně, čas nebo peníze, ale odmítám po celém dni u monitoru zapínat ještě čtečku.
Říká se: Měli byste si každý den sednout na dvacet minut do přírody. A když máte moc práce, seďte tam alespoň hodinu.
Ještě jedna věc je jídlu a technologiím společná: Zatímco dospělý si může digitální dietu více či méně zodpovědně naordinovat, děti to samy nezvládnou. Spíše než jako o "digitálních dementech" bychom o nich měli uvažovat jako o "digitálních domorodcích". Dát jim šanci objevovat ten "starý dobrý" analogový svět, ale nebát se aktivně (a bez předsudků) vstupovat do toho jejich digitálního, sdílet ho s nimi a hledat, co je spojuje.

Autor článku: Mgr. Lenka Šimková

(Článok som skrátila, celý článok si môžete prečítať na tejto webovej stránke):

http://psychologie.cz/leceni-digitalni-obezity/

NÁMET NA DISKUSIU:

1. Aký máte názor na túto problematiku ?
2. Všimli ste si na svojich známych alebo rodine, prípadne sami na sebe, že by napr. používanie internetu malo na nich alebo na vás negatívny vplyv ?
3. Myslíte si, že komunikácia prostredníctvom sociálnych sietí ovplyvňuje komunikačné schopnosti ľudí ?

Natrafila som na jeden vcelku stručný ale výstižný článok o vďačnosti. Niekedy máme v živote tendenciu rozmýšľať nad tým, čo nemáme, čo nám chýba a čo sa nám v živote nedarí a môže sa stať, že kvôli rôznym problémom si prestaneme uvedomovať, čo všetko dobré nám Pán Boh v živote daroval, akých skvelých priateľov máme, alebo zabúdame na to, čo sa nám podarilo a v čom všetkom nám Pán Boh v živote pomohol. Môžu prísť chvíle, kedy prestaneme vidieť v našich životoch to dobré a prestávame byť za to vďační. Tento pesimistický postoj sa dá však zmeniť, a je len na nás, či sa budeme na dopoly naplnený pohár pozerať ako na poloprázdny alebo na poloplný.

O tejto téme je aj článok, ktorý sem pridávam a ktorý ma dnes oslovil (je v češtine):

Názov článku: ĎEKUJ

Před pár dny jsem v práci posílala lidem hromadně informaci esemeskou. Přeběhl den a večer jsem na mobilu objevila jednu nečekanou pozdní reakci. Paní zapomněla napsat písmenko na konci a dorazila mi zpráva ve tvaru: „Dekuj“.
„Děkuj?“ četla jsem překvapeně znovu se zapojením diakritiky. Vtípek náhody - číst doporučující či přikazující, téměř mravokárný, stručný pokyn ve dnech, kdy mne opakovaně pronásledovaly pocity únavy, životní nespokojenosti v některých oblastech a bezmoci. Smát se, nebo brečet?
Sedlo to (jak se říká, jako zadek na hrnec) a bylo to přitom tak až kýčovitě patetické, že ve mně zvítězil osvobozující smích. Pak jsem se zvedla a šla se o obdržené poselství podělit s přítelem. S dodatkem, že když už mě osud nabádá, že mám začít děkovat, tak začnu tím, že děkuji jemu - za to, že existuje.
Uculoval se jako já, taky jej to pobavilo, ale vypadal spokojeně. Taky jsem pohladila kočku a řekla jí totéž, tvářila se blahosklonně a chápavě. Byla právě po jídle a nenastal ještě její čas proměny v divokou řádící šelmu (tři ráno).

Vzpomněla jsem si na více dalších menších i větších, zajímavých i běžných záležitostí, za které životu můžu poděkovat, a na slova kamarádky. Prý jsme velmi nároková společnost, neuvědomujeme si, že nic z toho, co máme, není samozřejmé. Neumíme být vděční.
Uvědomila jsem si znovu, že už dávno vím, že se můžu trápit vším, co nemám a třeba mít nikdy ani nebudu, co nezvládám a třeba ani nikdy nezvládnu. Můžu prohlubovat svoji nespokojenost, že není hotovo tamto a támhleto, přesoustředit se na to a uvrhnout sama sebe do čirého zoufalství.
Nebo se můžu radovat ze všeho, co mám, co funguje, procvičovat si vděčnost a spokojenost. Určitě je děkování prospěšnější než chmury a pomáhá i zvládat zátěž, těžké úkoly a neúspěchy. Takže – zdá se nám někdy, že to s námi jde z kopce? Možná, že jeden ze zakopaných psů je, že málo děkujeme.

Za co jste vděční vy?

Zdroj: http://psychologie.cz/dekuj/

NÁMET NA DISKUSIU: Za čo ste vo svojom živote vďační ?

V posledné dni občas rozmýšľam nad tým, kde sa v ľuďoch berie zloba a prečo sú ľudia zlomyseľní. Nerozumiem tomu... Nechápem, prečo niektorí ľudia škodia starým, chorým a bezvládnym ľuďom a prečo porušujú ich ľudské práva... ?
Prečo miesto toho, aby im pomohli, tak sa im radšej obrátia chrbtom a robia veci, ktorými im priamo alebo nepriamo škodia. O to viac je to zarážajúce, keď sa niečo také deje pod rúškom "kresťanstva". Viem, že aj Pán Ježiš Kristus varoval, že si máme dávať pozor na vlkov v ovčom rúchu, ale keď takýchto "vlkov" v barančom rúchu stretnem v reálnom živote, je to pre mňa šokujúce a len nechápavo krútim hlavou.
Neviem, kde sa berie v niektorých ľuďoch toľká zloba a zlomyseľnosť... ? Je to pre mňa nepochopiteľné a som z toho znechutená

Vie mi azda na to niekto dať odpoveď ???