Nedávno nám zemřela manželka a maminka mé dcerky Kristýnky, která má 9 let, mě je 47 let.
Jsem již 30 let na invalidním vozíku po úrazu. Web o úrazu a zároveň o evangelizační službě je na www.klinickasmrt.cz.
Stránky mé práce jsou www.milujeme-bekovky.cz Bydlíme ve vlastním bytě 4+1 ve městě Svitavy. Patříme do sboru CB v Litomyšli. Kazetelskou stanici máme ve Svitavách.
S manželkou jsem byl v hezkém manželství 21,5 let. Nechceme být sami, modlíme se A UVIDÍME, JAK TO Pán Ježíš povede. Jako vozíčkář pracuju z domu, snažím se být dobrým tátou, služebníkem církve, řídím automobil z vozíku atd.

Nehledám >jen tak kohokoli>, ale přátelství z kterého může vzejít zamilovanost, porozumění a možná manželství. Na lásku musí být dva, jeden nestačí. Nikam to netlačím, ale hledám. Chci být ženě oporou, vydělávajícím mužem, tátou, služebníkem a obdivovatelem žen z Př. 31. kapitoly. Mám své přednosti i negativa. Nejvíce se dozvíte třeba od dcerky nebo od přátel ze sboru církve bratrské v nádherné Litomyšli do které jezdíme.

Může věřící muž na invalidním vozíku po úrazu najít manželku? Může! Nic mi v tom nebrání, to ne, ale představ a "předsudků" a obav je nemálo. Zejména ze strany žen, které se dozví, že jsem vozíčkář. Tak trochu tomu rozumím. Kdyby mi dcerka Týnka za deset let přivedla snoubence vozíčkáře, byť věřícího, asi bych chvilku koukal jak na želvu pod sněhem. Napadlo by mě tisíc a jeden důvod, proč jim to rozmluvit. Ale neudělal bych to. Bál bych se. Koho? Živého Boha.
Ano, potřebuji každodenní pomoc v mnoha věcech. Ano, sex na vozíku je zcela jiný, byť funkční. Ano, řídím auto, ale jinak, po svém. Ano, jsem táta a vychovávám dcerku, které umřela maminka. Jde to těžko, ale je to krásný čas. V podstatě jde vše, jen trochu jinak...

No a ještě pár slov ke Slovensku. Milujeme ho. Zejména malou Fatru a termální lázně. Vždy se nám líbilo město Martin. Chtěli jsme tam jednou bydlet. Nestalo se. nečekaná Smrt po 21 letech manželství to nedovolila. S manželkou jsme krátce před jejím odchodem do nebe mluvili o tom, že se mám a můžu znovu oženit. Dnes mi to však připadá jako sci-fi román. Ženy se zaleknou, znejistí a řeknou "tak to bych nezvládla...", promiňte Jano... Rozumím tomu. I já, když jsem se zamiloval do manželky, tak její rodiče to nestrávili a ani nám nešli na svatbu. Manželka byla zdravá jako řepa, krásná, vystudovala gympl, zdrávku a výšku. Přesto Pán Bůh dovolil míru času o kterém věděl proč. Já to nevím. Ale nechci být sám. Ani dcerka ne. Proto vírou můžeme říci "Ty Pane Bože vidíš a slyšíš".

Tolik malé pojednání a pocitech a partnerských vztazích. Váš Janko