... opatrně mě oslovil jeden pán, a já se omluvil, že spěchám. Vlídně se pousmál a popřál mi hodně štěstí. Až na zpáteční cestě jsem se nad tím zamyslel, nevím zda jsem se zachoval správně, příště bych si asi pár minut na pár slov udělal. Potkal jsem ho totiž na zpáteční cestě, byl kousek dál, trochu smutně se díval na oblohu. Na mou otázku, zda pro něj mohu něco udělat, reagoval úsměvem: "ne, to co jsem potřeboval a co bych rád, jste právě udělal".
Uvažujeme o smyslu života, zamýšlíme se, co bude po smrti, ale na "obyčejného člověka vedle" často nemáme čas. A přitom to často nic nestojí a udělá větší radost, než mnohý z nás myslí. Trochu smutné a zároveň krásné. Myslím, že to stojí za zamyšlení, právě v době, kdy se modlíme, chceme dělat dobré skutky, ale někdy možná přehlédneme to podstatné, nebo ne?

Ne, to se tu nestane