Natrafila som na jeden vcelku stručný ale výstižný článok o vďačnosti. Niekedy máme v živote tendenciu rozmýšľať nad tým, čo nemáme, čo nám chýba a čo sa nám v živote nedarí a môže sa stať, že kvôli rôznym problémom si prestaneme uvedomovať, čo všetko dobré nám Pán Boh v živote daroval, akých skvelých priateľov máme, alebo zabúdame na to, čo sa nám podarilo a v čom všetkom nám Pán Boh v živote pomohol. Môžu prísť chvíle, kedy prestaneme vidieť v našich životoch to dobré a prestávame byť za to vďační. Tento pesimistický postoj sa dá však zmeniť, a je len na nás, či sa budeme na dopoly naplnený pohár pozerať ako na poloprázdny alebo na poloplný.

O tejto téme je aj článok, ktorý sem pridávam a ktorý ma dnes oslovil (je v češtine):

Názov článku: ĎEKUJ

Před pár dny jsem v práci posílala lidem hromadně informaci esemeskou. Přeběhl den a večer jsem na mobilu objevila jednu nečekanou pozdní reakci. Paní zapomněla napsat písmenko na konci a dorazila mi zpráva ve tvaru: „Dekuj“.
„Děkuj?“ četla jsem překvapeně znovu se zapojením diakritiky. Vtípek náhody - číst doporučující či přikazující, téměř mravokárný, stručný pokyn ve dnech, kdy mne opakovaně pronásledovaly pocity únavy, životní nespokojenosti v některých oblastech a bezmoci. Smát se, nebo brečet?
Sedlo to (jak se říká, jako zadek na hrnec) a bylo to přitom tak až kýčovitě patetické, že ve mně zvítězil osvobozující smích. Pak jsem se zvedla a šla se o obdržené poselství podělit s přítelem. S dodatkem, že když už mě osud nabádá, že mám začít děkovat, tak začnu tím, že děkuji jemu - za to, že existuje.
Uculoval se jako já, taky jej to pobavilo, ale vypadal spokojeně. Taky jsem pohladila kočku a řekla jí totéž, tvářila se blahosklonně a chápavě. Byla právě po jídle a nenastal ještě její čas proměny v divokou řádící šelmu (tři ráno).

Vzpomněla jsem si na více dalších menších i větších, zajímavých i běžných záležitostí, za které životu můžu poděkovat, a na slova kamarádky. Prý jsme velmi nároková společnost, neuvědomujeme si, že nic z toho, co máme, není samozřejmé. Neumíme být vděční.
Uvědomila jsem si znovu, že už dávno vím, že se můžu trápit vším, co nemám a třeba mít nikdy ani nebudu, co nezvládám a třeba ani nikdy nezvládnu. Můžu prohlubovat svoji nespokojenost, že není hotovo tamto a támhleto, přesoustředit se na to a uvrhnout sama sebe do čirého zoufalství.
Nebo se můžu radovat ze všeho, co mám, co funguje, procvičovat si vděčnost a spokojenost. Určitě je děkování prospěšnější než chmury a pomáhá i zvládat zátěž, těžké úkoly a neúspěchy. Takže – zdá se nám někdy, že to s námi jde z kopce? Možná, že jeden ze zakopaných psů je, že málo děkujeme.

Za co jste vděční vy?

Zdroj: http://psychologie.cz/dekuj/

NÁMET NA DISKUSIU: Za čo ste vo svojom živote vďační ?