malimes14·07.06.2011 19:20

lalalala

Myslis, ze najdolezitejsie je pokanie? Ved je napisane: Kto mi vysiel v ustrety, aby som mu dal odplatu? Sa pise v Jobovi.

Myslim totiz tak, ze vsetko dobre pochadza od Pana - i pokanie je dar. Clovek jedine co potrebuje je tuzit po Bohu a po cistote zivota, NAPRIEK tomu, ze denno denne zlyhava. Avsak i ten najbiednejsi clovek ma schopnost cinit prenadherne pokanie.

Ako? Ved kazdy mozme obdrovat zobraka, nechat ho vyplakat sa nad tazkou biedou, v ktorej je - sam som to skusil. Kazdy mozme navstivit tazko choreho znameho a obdarovat ho ovocim, ci laskavym pohladom a slovami utechy plynucimi zo srdca. Ved Jezis liecil slovom a Slovo Bozie ma moc, rovnako ako ma moc prihovor svatych, ci obycajneho cloveka co ma v srdci hojnost lasky k trpiacemu.

Kazdy mame MOC stat sa Bozim dietatom. Moja skusenost je najprv spoved a potom sluzba - netreba sa bat nemozneho, netreba sa bat tazkeho utrpenia blizneho, ale smelo mu svedcit o velkosti Bozej. Nie seba chvalit, ale poznat Bozie srdce, ktore je otvorene voci KAZDEMU trpiacemu.

Tak premyslam. Myslim, ze Boh chce, aby sme boli odvazny a s Nim sa nebali ziadnej bolesti cloveka, na ktorom nam zalezi.

lazar44·11.06.2011 06:44

Dôležité je: "Oprať si rúcho,
a vstúpiť do nebeského Jeruzalemu."

Pripájam niečo od Mella:

Za cestu ke svatosti považoval Ježíš daleko víc obrácení srdce než dodržování skutků mravního zákona. Na hlubší rovině šlo o reflexi, kterou po devatenácti stoletích znovuobjevila psychoanalýza: Snaha srdce a úsilí vůle zaměřené na mravní čistotu, dokonalost a svatost živí nejhlubší vrstvy nevědomí, kde se napájejí i nejtemnější stíny lidského srdce – chtivost a ctižádostivost, jež samy mohou vést k duchovní pýše, zlobě a zatvrdnutí citu.

„Už tolikrát mě přímo ohromilo množství zášti, kterou s sebou lidé, dokonce i kněží a řeholníci, nosí životem.“ (CkB, str. 74) „Tyto pocity zloby, zavilosti a nenávisti… účinkují jako jed a způsobují nám utrpení. A přesto na nich tak neuvěřitelně lpíme. Někdy bychom se raději vzdali nejcennější části majetku, než nevraživosti, kterou si v sobě vůči komusi pěstujeme. Nejsme prostě ochotni odpustit.“ (CkB, str. 75)
Anthony de Mello šel v tomto na samý pokraj etické únosnosti, když hlásal, že křesťan by měl rezignovat na jakékoliv úsilí o mravní proměnu skutků. Úsilí o dokonalost vede k pýše, ke zlobě a zatvrdnutí srdce. „Vidím všechny ty dobře míněné škody, které na bezbranných dětech napáchal „láska“. Vidím známky krutosti na zaníceně zbožných lidech“ (KP, str. 49) napsal Mello a nezbývá než poukázat na mnohou zkušenost lidí v duchovní službě: Jak často je právě pokora spojena s pýchou, jak často úsilí o pokoru představuje největší nebezpečí duchovního života. Jediné, co Mello žádal, bylo odpuštění. „To Ježíš znovu a znovu zdůrazňuje. Pokud neodpustíte, nebude vám odpuštěno; není možné, abyste se spojili s Bohem.“ (SsB, str. 74)
Proti neurotickému usilování o dokonalost máme postavit vnímavé a laskavé sebepozorování, proti lpění na iluzorních sociálně podmíněných hodnotách máme postavit život zde-a-nyní, proti osobnímu nároku na nejrůznější „práva“ (jakkoliv vnímaným jako spravedlivé zasazování se o „Boží věc“) máme postavit totální odpuštění.
„Pokaždé, když jste rozčílení nebo se na někoho zlobíte, nezabývejte se tím člověkem, ale sami sebou. Nepokládejte si otázku: „Co ten člověk udělal špatně?“ ale „Co se ze svého rozčilení můžu o sobě dovědět?“ Udělejte to teď hned. Vzpomeňte si na nějakého člověka, který vás rozčiluje, a sami před sebou proneste tuto bolestivou, ale osvobozující větu: „Příčina mého rozčilení není v tomto člověku, ale ve mně.“ A pak se hned snažte zjistit, jak to rozčilení způsobujete.“ (Ckl, str. 99)
Žádné napření vůle nás nemůže osvobodit od usilování. Cesta proměny našeho života nevede přes asketický sebezápor, ale přes zklidnění mysli, modlitbu a sebepřijetí. Byl přesvědčen, že „pokud se nesnažíte přímo měnit, ale jen pozorovat, zkoumat každou svou reakci na lidi a věci, bez hodnocení, znevážení či touze po své přeměně, vaše pozorování nebude selektivní, bude naopak chápavé, bez ustrnulých, přísných závěrů, pořád otevřené a aktuální. Pak zpozorujete, že se ve vás děje něco úžasného: Zalije vás světlo vědomí, zprůhledníte a proměníte se.“ (CkL, str. 73)
Sebezápor má jistě své místo v úvodních etapách duchovního života, ve výchově malých dětí a vedení nezralých asociálních jedinců. Ale v pokročilejších stadiích, kdy se člověk konfrontuje s nutkavými algorytmy své mysli, vede každé úsilí o proměnu zevních skutků k pouhému zatlačení zla do hlubších rovin srdce. Zde platí jediná zásada milosti: Čím méně se Bohu do jeho díla pleteme, tím pro nás lépe.
„Kázat o takovém Bohu, tak jak to činil Ježíš, je velmi nebezpečné. Lidé mají tendenci zneužívat této dobroty. Ale tak je to s každou láskou: Je riskantní a nijak se nechrání před zneužitím.“ (SsB, str. 159)

Naposledy upravil lazar44 dňa 2011-06-22 07:33 GMT

malimes14·23.06.2011 00:03

Odpustajte a bude vam odpustene.

Ozaj preco to Pan kazal? Miluj a budes milovany, zeby? Cokolvek chces, aby iny robili tebe, rob ty im.

Cesta nesebeckosti a nezistnej lasky. Nevinnej a cistej. Ako vsak moze omylny a hriesny clovek milovat nevinnou a cistou laskou? Nevravte mi, ze po tom netuzite? Myslim, ze kazdy clovek (temer) po tom tuzi.

A ako mozno takto milovat? Prave cez to odpustenie a prijimanie tela a krvi Panovej. Teda nie formalne "prijimat oplatku", ale hlboko v srdci a skrytosti srdca dovolit, aby si aspon na tuto kratucku chvilu splynul s Panom Jezisom a vlastne s Bohom. Precitit to do hlbky srdca.

Cokolvek je formalne je mrtve a cokolvek je precitene v skrytosti je to prave orechove. Preco teda Pan napominal pokrytcov - vari je taky hriech predstierat vieru? Samo o sebe asi nie podla mna - avsak kamen urazu spociva v tom, ze takato "viera" je uplne, ale uplne mrtva.

Teda precitit do velkej hlbky srdca a v skrytosti splynutie s Kristovou laskou a prijatim jeho tela a krvi ako akt viery v Jeho zastupnu obetu - to je nesmierny dar.

A to je jedina sila cloveka, ktoreho vieru skusa Pan. Sam som to na sebe poznal. Mojou jedinou nadejou bola Jeho krv a telo - a predsa som vytrval - a po tom nasledovalo pozehnanie.

Preco si obcas myslime, ze prijimat Jeho telo a krv nie je nic mimoriadne - ze je to "iba oblatka"? Je to sila bezmocnych - je to ten najvacsi dar nebies. Je to LASKA, ktora sa dava KAZDEMU - i mne, ked som slaby a padam. VZDY sa mi ponuka - i v  case skusok, hriechu a padov.

Je to Jeho najvacsia mudrost - vracia hodnotu a dostojnost hriesnemu cloveku - daruva mu seba sameho.