Před nebeskou bránou čekají tři lidé -- kazatel, evangelista a taková obyčejná babička. Přijde k nim čtvrtý a ptá se jich: „Na co tady čekáte?" „Až nás pustí dovnitř," odpoví kazatel. „A proč si myslíš, že bys měl jít do nebe?" „To je snad jasné, ne? Celý život jsem kázal Boží slovo. Víš kolik lidí jsem pokřtil? „A znáš Ježíše?" „No jak bych ho neznal, já můžu evangelium citovat zpaměti." Pak se obrátil k evangelistovi: "Proč ty si myslíš, že bys měl jít do nebe?" „Procestoval jsem mnoho zemí a všude jsem zvěstoval evangelium. Na mých evangelizacích uvěřilo tisíce lidí. A nejen to, já jsem je také uzdravoval a některé jsem vzkřísil z mrtvých." „A znáš Ježíše?" „Bodejť bych ho neznal, vždyť v jeho jménu jsem vyháněl démony." Nakonec přistoupil k babičce a také jí se zeptal proč si myslí, že by měla jít do nebe. „Já ani pořádně nevím proč. Vůbec se nemůžu srovnávat s těma dvěma. Žila jsem jak se dalo." „A znáš Ježíše?" Babička se vlídně usmála a řekla: "Jakpak bych tě neznala, Pane Ježíši." Nevíme, jak to doopravdy vypadá před onou pomyslnou nebeskou bránou, ale tohle moderní podobenství nám chce povědět něco moc důležitého. Nestačí, když o Bohu víme, a je to úplně jedno jestli málo nebo hodně. Boha, který se nám sám dal poznat v Pánu Ježíši, musíme znát osobně. Hra na křesťany brzy omrzí nás i naše okolí. Být křesťanem neznamená mít v pořádku křestní list, ale žít jako Kristus. A přijmout Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele se pro nás stává tím „vstupním lístkem do nebe". Tak moc nás Bůh miluje, že nám dal svého jediného Syna -- Ježíše, aby nikdo nezahynul, ale abychom všichni měli život věčný. Nebe si nemůžeme ničím koupit, ani zasloužit, jak si někteří lidé myslí. To, co nás opravdu může zachránit je Ježíš a jeho milost. (BOH JE LÁSKA)